Počtvrté se bude ucházet ve volbách na sjezdu České lékařské komory o post jejího prezidenta. Srší sebevědomím a jasně vzkazuje, že se nehodlá měnit. Milan Kubek zůstane nadále nepříjemným kritikem jakékoliv vlády a téměř všech ministrů zdravotnictví, které za 15 let v čele stavovské organizace zažil. Nehodlá, na rozdíl od svého vyzyvatele a současného viceprezidenta Mrozka, dělat kompromisy. Tvrdí, že komora je tu od toho, aby se v zájmu lékařů vymezovala. Vyhranil se zejména proti současnému ministrovi Adamu Vojtěchovi, s nímž bude jen těžko hledat nějakou cestu k porozumění. Kubek také velmi tvrdě kritizuje legislativní úsek ministerstva, který vede náměstek Radek Policar „Buď by měli na ministerstvo přijít noví právníci, nebo přípravu legislativy zadat někomu jinému,“ říká. Sám o sobě tvrdí, že ve vedení komory obstál. Nutno mu přitom přiznat, že během epidemie jeho „akcie“ mezi lékařskou, ale i širší veřejností stouply. Důsledně totiž hájil vědecký konsensuální přístup, nikdy hrozbu koronaviru nezlehčoval a jeho varování, které vláda opakovaně přeslechla, se nakonec ukázala jako opodstatněná. Chtěl by se stát ministrem? Odpovídá ve velkém rozhovoru pro Zdravotnický deník.
Podílíte se na práci neformálního uskupení Sníh, kde spolu o epidemii covid-19 komunikují odborníci z různých nejen lékařských oborů. Na podobném principu je postavena i MeSES (mezioborová skupina pro epidemické situace), která donedávna radila ministerstvu zdravotnictví. Můžete nastínit, na základě zkušeností, které jste získal za uplynulý rok, jak by se mělo dál pokračovat v odborném řízení epidemie?
Pan profesor Hel dával dohromady iniciativu Sníh s dlouhodobým cílem vytvořit orgán ochrany veřejného zdraví, který by měl patřičný respekt a autoritu. Protože jak Státní zdravotní ústav, tak hygienická služba byly v uplynulých letech hodně oslabeny. Hygiena byla významně podceňována. Jako příklad mohu uvést snahu vytáhnout z dohledu hygieniků stravování a dát ho pod potravinářsko-zemědělskou inspekci apod. Brali jsme v naší zemi otázky hygieny na lehkou váhu. Lidé, kteří mají přesah do zahraničí a zajímají se o aktuální novinky, skutečně chtějí pomoci při zvládání epidemie. Už se nemohli dívat na to, co se u nás dělo. Z dlouhodobého hlediska by rádi vybudovali něco jako Kochův ústav.
Je hygienická služba oslabená, nebo špatně nastavená? Není třeba provést zásadní změnu, a to na podobném principu, na jakém je třeba postavena iniciativa Sníh, tedy, že řešení epidemie není jen záležitostí lékařů, ale také třeba virologů, matematiků, sociologů, ekonomů.
V tom máte určitě pravdu. Proto je také MeSES mezioborová skupina. Pro představu, jak se bude vyvíjet epidemie, má větší význam hodnocení matematika, který si dovede představit, co to je exponenciální počet, než odborníka na léčbu urgentních stavů třeba někde na JIP.
Epidemie ukázala, že některým lidem chybí základní stud
Napsal jste v komorovém časopise, že „zdravotníci obstáli a politici selhali“. Samozřejmě, zdravotníci odvedli znamenitou práci při zvládání epidemie, ale někteří lékaři, a to i ověnčení tituly a s významným postavením, epidemii zlehčovali a opustili přitom medicínu založenou na důkazech. Navenek to pak vypadalo, že jsou uvnitř odborné veřejnosti ohledně pandemie obrovské názorové střety. Veřejnost, ale i politici jako její reprezentanti, z toho byli zmateni. Nemohla by lékařská komora sehrát nějakou větší roli při krystalizaci srozumitelného a na vědě založeného jednotnějšího přístupu odborné veřejnosti?
Obávám se, že ne. Takovou autoritu lékařská komora nemá, abychom mohli přesvědčit věhlasné pány profesory, že by se měli vyjadřovat jenom k tomu, čemu rozumí a neplácat nesmysly. Ti lidé jsou zvyklí, že mají velikou autoritu, že se jich novináři ptají, citují je a oni se postupně začali vyjadřovat k čemukoliv. Tady je ale trochu chyba i na straně novinářů, kteří mají utkvělou představu, že vždy musí být slyšet i druhý názor a že se názory musí vyvažovat. To lze vztáhnout na politické nebo filozofické otázky, ale ne tam, kde platí přírodní zákony. Například, když budete jako novinář psát o tom, že země je kulatá, což je všeobecně uznávaná a vědecky prokázaná skutečnost, tak proč byste dával prostor ještě někomu, kdo tvrdí, že země je placatá? A úplně stejné to bylo s epidemií. Většinový názor na ní byl totiž poměrně homogenní, ale samozřejmě vedle něj se objevily i extrémní názory. Platí ovšem i fenomén, že čím větší nehoráznost kdo plácne, tím větší publicity se mu dostává.
Novináři se v tom mohou těžko orientovat, když nositeli alternativních až extrémních názorů jsou jinak ve svých oborech ctihodní profesoři, či dokonce akademičtí funkcionáři…
Možná to je dáno tím, že chybí jednoznačná odborná autorita právě na oblast epidemiologie. Byl jsem opakovaně atakován tím, proč takové lidi komora nějak nepotrestá, proč s nimi něco neudělá. Před takovým přístupem bych ale varoval, protože to je velice tenký led. Jakmile začneme někoho perzekuovat za jeho odborné názory, byť pomýlené a chybné, tak jsme na cestě k inkvizičním procesům, kdy by si pak na půdě lékařské komory začaly jednotlivé skupiny lékařů vyřizovat své účty. Ani by spor nemusel být tak vyhrocený, jako že někdo tvrdí, že roušky jsou škodlivé, třebaže je jednoznačně prokázáno, že chrání, pomáhají a představují velice jednoduché a efektivní opatření proti epidemii. Mohlo by jít o diskuse, zda je lepší v léčbě postupovat radikálně, nebo konzervativně, jestli je lepší ta či ona skupina léků a do takových sporů se komora určitě nesmí nechat vmanipulovat. Dělám vše pro to, abychom se v tom neangažovali, i když sám těžko rozdýchávám, když lékaři vykládají úplné bludy, třeba když jsou odmítači očkování.
Takovou autoritu lékařská komora nemá, abychom mohli přesvědčit věhlasné pány profesory, že by se měli vyjadřovat jenom k tomu, čemu rozumí
Kdo by tedy v tomto odborném zmatení měl udělat pořádek? Odborné společnosti?
Odborné společnosti jsou tak trochu amorfní hmota, nemají vůbec žádnou právní oporu ani pevnou strukturu. To je potřeba si uvědomit, přestože se u nás těší velké autoritě
Mají přeci svůj výbor, který by mohl formulovat svá stanoviska.
To ano, ale nemají žádný právní nástroj, jak takové stanovisko prosazovat.
V jakém smyslu?
Mají příliš mnoho zájmů, často zcela protichůdných. Jsou roztříštěné. Když si tři lékaři řeknou, že si založí nějakou odbornou společnost, spolek, tak si ji založí. Vedle sebe pak může fungovat několik naprosto protichůdných společností. Já si vzpomínám na rozhovor, který jsem měl s panem profesorem Blahošem, tenkrát předsedou Purkyňky, když jsme spolu byli v zahraničí na setkání Světové lékařské asociace. Pan profesor špatně chodil, takže se neúčastnil nějakého programu, který jsem já nestihl, tak jsme si udělali program sami. Seděli jsme v hotelu s lahví vína a oba jsme shodli na tom, že ideální stav vztahu komory a Purkyňky by bylo, kdyby se propojily, čili kdyby odborné společnosti sdružené v rámci Purkyňky tvořily jakousi vědeckou radou ČLK. Ony totiž mají odborný potenciál, ale chybí jim zákonný rámec. Zatímco komora má zákonný rámec a snaží se určitý odborný deficit dohánět přes svou vědeckou radu. Jak jsme malá země, často tam sedí stejní lidé. Pak jsme se ale také shodli na tom, že taková změna přesahuje časové období, které je vyčleněno jak jemu, tak mně ve funkci a že na ní nejsme připraveni.
Řekla nám pandemie něco o struktuře zdravotních služeb v Česku, plyne z ní nějaké poučení?
Najednou se nám regionální nemocnice s jejich lůžky sakra hodily. To je také důvod, proč jsme nakonec dopadli lépe, než Maďaři
První věc, kterou by si asi všichni měli pamatovat, je, že zdravotnictví není černá díra a peníze na něj vynaložená patří spolu s investicemi do vědy a školství k těm úplně nejlépe vynaloženým, byť možná v delším časovém horizontu. Za druhé se na zdravotnictví nemůžeme dívat takovou jednoduchou optikou: náklady, výnosy, efektivita. Tak to nefunguje. Hasiči také nemohou být placení, jenom když hoří. Zdravotnictví musí mít nějakou kapacitu, která musí být profinancovaná i v těch dobách klidu. Důležitá je samotná připravenost na řešení nějakých nepředvídatelných událostí. Za další, zdravotníků máme málo i v dobách klidu, kdy se porušuje zákoník práce, nedodržuje se personální vyhláška, řada nemocnic je závislá na práci zahraničních lékařů, kteří nemají aprobační zkoušky apod. Epidemie tyto problémy ještě výrazně zhoršila. Pokud jde o strukturu péče, tak se ukázalo, že je dobře, že se nepodařily nejrůznější reformní plány na likvidaci nemocnic, snižování počtu lůžek atd. Najednou se nám regionální nemocnice s jejich lůžky sakra hodily. To je také důvod, proč jsme nakonec dopadli lépe, než Maďaři. Na počet obyvatel je ČR úplně nejpostiženější země v počtu prokázaných případů, zatímco v počtu úmrtí jsme skončili „až druzí“. Já vím, že to je hrůzné, ale bylo vidět, že slovenské, polské a maďarské zdravotnictví se hroutí při mnohem menší zátěži, než jakou zvládlo naše zdravotnictví
Nedoplatili jsme paradoxně na to, že má české zdravotnictví takovou kapacitu? Nespoléhali politici, ministerstvo, možná my všichni na to, že si prostě s množstvím pacientů s koronavirem poradí a že tedy můžeme nechat promořit mladší část populace? Nevedlo to nakonec k podcenění závažnosti epidemie?
Tak úplně jednoduché to nebylo. Máme čtyři vlny epidemie. V té první reakce vlády byla velice rychlá, efektivní, někdo říká možní i panická, ale v dané chvíli správná, protože se nevědělo, co bude. Tehdejší a nyní znovu ministr Vojtěch na konci ledna ujišťoval v Poslanecké sněmovně, že jsme připraveni a máme zásoby ochranných prostředků, ale realita byla úplně jiná. Snažil jsem se od hlavní hygieničky, tehdy paní Gottvaldové, zjistit, kde mají zdravotníci tyto prostředky sehnat a ona mi odmítala odpovědět. Něco málo se začalo dít až poté, co jsem měl možnost 3. března loňského roku mluvit s premiérem. Ministerstvo zdravotnictví posléze začalo, byť chaotickým způsobem, něco shánět.
Promoření, o kterém hovoříte, je také zajímavá kapitola. Když se zachytila první vlna, tak se na ministerstvu zdravotnictví koncipoval názor, který zaštítila česká společnost anesteziologicko-resuscitační, že půjdeme cestou, pasivní imunizace, tzn. cestou promoření.
dilema zní jinak: buď uchráníte zdraví a ekonomiku, anebo prohrajete všechno
Ano, že se bude hlídat zátěž nemocnic a až když bude velká, je důvod přijímat nějaká přísnější opatření.
Proti tomu jsem se ohradil a 6. dubna jsem napsal otevřený dopis předsedovi krizového štábu, ministru Hamáčkovi. Pak ale epidemie ustupovala, nic zvláštního se nedělo, proflákali jsme léto, a bohužel doktrína ministerstva zdravotnictví se stala doktrínou i pro podzim, byť oficiálně nepřiznanou. V třetí vlně, která přišla okolo Vánočních svátků a potom i v té čtvrté v novém roce už byla epidemie řízena jenom podle toho, jak jsou obsazené nemocnice. Vytvořila se rezervní kapacita na úkor omezení veškeré omezitelné zdravotní péče, vytvářely se nouzové JIP pomalu na chodbách nemocnic a sledovalo se, jestli tato kapacitu vydrží. Opatření se držela na hraně. Náměstek ministra profesor Černý pak v únoru na jednání tzv. rady pro řízení nemoci covid 19 cynicky vykládal, že celá epidemie a její průběh byla vlastně daná nutnost, přírodní katastrofa a nikdo za nic nemůže. Vůči těm 30 000 mrtvých mi to přišlo jako nehoráznost. Z mého pohledu to byla strašná chyba. Vidím ještě jeden aspekt. Naši politici se snažili virus přechytračit. Stanovili si takové dilema, které ale ve skutečnosti neexistuje, že buď ochráníme zdraví, anebo ekonomiku. Ukázalo se ve světě na řadě případů, že toto dilema zní jinak: buď uchráníte zdraví a ekonomiku, anebo prohrajete všechno. Na podzim jsem opakovaně varoval, že představa, že budeme mít tisíce nakažených denně a budou nám umírat lidé po stovkách a zároveň bude prosperovat ekonomika, je prostě iluzorní. Hrozilo, že dojde k určitému psychologickému bodu zlomu. Když se zdravotnictví zahltí, lidé propadnou panice a může se úplně rozpadnout soudržnost společnosti. Může se rozhodit i kritická infrastruktura, kdy každý pak bude bránit jenom sebe a svojí rodinu. Lidé přestanou chodit do práce a celá společnost se může zhroutit. Myslím, že toto bylo reálné nebezpečí a došlo by k jeho naplnění, kdyby se vláda beze zbytku řídila radami různých tlučhubů a mudrlantů, kteří pořád říkali, že covid je chřipka a máme se všichni promořit. Nebo říkali naprostý blábol, že máme chránit ohrožené skupiny. Jenže do ohrožené skupiny patří zhruba tři milióny lidí. Jak bychom je mohli chránit? Představa, že je zavřeme někam do izolace je nesmyslná.
Nezdá se vám, že jak už pominula nejhorší doba, kdy umírali lidé a tito tlučhubové, jak jste je nazval, byli kdesi zalezlí, nyní už zase veřejným prostorem šíří své nepodložené teze? Nastal teď boj o interpretaci epidemie?
Přesně tak, boj o interpretaci toho, co se vlastně stalo. Na těch 30 tisíc mrtvých a příčiny, proč k takové katastrofě došlo, nesmíme zapomínat, nesmíme mlčet. Některým lidem totiž chybí základní stud. Jakákoliv zpětná vazba.
Museli by říct, že se zmýlili.
Ano. A toho oni nejsou schopni. Prostě na to mentálně nemají.
Někteří z nich dokonce tvrdí, že většina lidí zemřela kvůli opatřením, ne kvůli covidu.
To je stejné, jako když někdo tvrdí, že ekonomické problémy, které nastanou a budou velmi vážné, jsou důsledkem protiepidemických opatření. Jenže ona drastická protiepidemická opatření se musela zavést právě proto, že jsme prošvihli začátek epidemie. Zaváděla se pozdě, byla nedůsledná a nedodržovala se naplno. Proto nakonec trvala tak dlouho. Úplně klasický příklad je krok vlády, který udělala na začátku prosince, když umožnila lidem, aby si mohli tři týdny nakupovat před Vánocemi. Když pominu mrtvé, byl to krok pro ekonomiku velmi špatný, protože tři týdny se nakupovalo a pak byly tři měsíce obchody zavřené. V reálu se tento přístup nevyplatil nikomu. Když jsou opatření hodně přísná, epidemii dostanete rychleji pod kontrolu a škody jsou menší. Ať už na životech, tak ekonomicky.
Legislativní produkce ministerstva je strašná
Ještě jedna otázka ke struktuře zdravotnictví. Naznačil jste, že to ukázalo, že i menší regionální nemocnice mají význam. Ukázalo to něco speciálně o organizaci intenzivní péče?
Když jsem před chvílí zmínil obrovskou chybu, kterou udělal prof. Černý jako náměstek ministra, tak pro férovost je potřeba zmínit, že se mu povedl systém sdílení kapacit a přesunu pacientů mezi nemocnicemi. Bohužel se do něj ale nemohly zapojit nemocnice v Bavorsku během kolapsu, k němuž došlo začátkem roku v Karlovarském kraji. Tam bylo bohužel politické rozhodnutí, že se nesmí využít pomoc sousedního Německa. Takže jsme raději v mrazech s pomocí vrtulníků převáželi lidi po celé republice. To byla naprostá hloupost. Ale systém přerozdělování pacientů byl dobrý.
Během epidemie se ukázalo, že jsou momenty, kdy je třeba zdravotnictví řídit centrálně a že je třeba mít předem připravené mechanismy. My jsme měli dlouho stav nouze, který se různě opakoval, prodlužoval. Pak politici připravili pandemický zákon, o kterém tvrdili, že stav nouze nahradí. Ukázalo se, že nenahradí. Ukázalo se, že je napsán špatně a že poslanecká sněmovna přijala zmetek. Navíc ministerští právníci nejsou schopni napsat žádné nařízení tak, aby si z něj soud neudělal trhací kalendář.
ministerští právníci nejsou schopni napsat žádné nařízení tak, aby si z něj soud neudělal trhací kalendář
Několik ministrů zdravotnictví za sebou se skutečně dostalo do velmi svízelné situace, když měli hájit ve sněmovně nebo v médiích nařízení k epidemii, které jim připravili ministerští právníci…
Troufnu si tvrdit, téměř s jistotou, že současné obsazení ministerstva zdravotnictví vůbec na tvorbu legislativy nemá. To, co produkuje legislativní odbor ministerstva, je strašné. Buď by měli na ministerstvo přijít noví právníci, nebo přípravu legislativy zadat někomu jinému. Ani to nemusí být z privátních firem, já věřím, že na jiných ministerstvech funguje tato činnost lépe, i když detailně do toho nevidím. Výsledky, které produkuje ministerstvo zdravotnictví jsou ale opravdu tristní.
Covidová epidemie nabourala systém, jakým je financováno zdravotnictví. Ovšem i bez covidu je nutné už nyní myslet na budoucnost, jak zajistit financování stále objemnější zdravotní péče. Co byste chtěl slyšet od politiků před volbami, že s tím udělají?
Důležité bylo rozhodnutí premiéra Babiše zvednout platbu za státní pojištěnce od června loňského roku o 500 korun a od letošního ledna o dalších 200 korun. V současnosti se snažím o totéž, takže jsem požádal pana premiéra, aby se platba za státní pojištěnce zvedla o 500 korun. Obávám se ale, že to o tolik nebude. Jedna stokoruna rovná se sedm miliard korun pro zdravotnictví. Jsou to v současnosti jediné reálné vyšší peníze, které mohou do zdravotnictví přijít. Všechno ostatní je na dlouhé lokte. Určitě je možné do zdravotnictví poslat peníze z výběru spotřební daně na jednoznačně škodlivé věci, jako je alkohol nebo tabák. Nejrůznější typy připojištění už jsou poměrně složité. Jako smysluplné připojištění vidím, ale zatím jsem neměl možnost o tom s nikým seriózně jednat, platbu dobrovolně vyššího pojistného u ekonomicky aktivních lidí s tím, že prémie, kterou takto dostanou, nebude nějaká televize na pokoj a podobné nesmysly, ale třeba osvobození od různých doplatků v době, kdy už z důvodu stáří či nemoci nebudou mít peníze. Pro penzisty představují třeba výdaje za léky poměrně velkou ránu do rozpočtu. Denně s nějakým pacientem řeším, že léky, které skutečně potřebuje, nechce z ekonomických důvodů užívat vůbec, nebo si začne si omezovat dávkování. Je tu určitý prostor, jenže lidé nemají k připojištění velkou důvěru. Řeknou si: já si teď budu utrhovat od úst a bůhví, co bude za dvacet let. To už z toho nebude nic platit. Pro zdravotnictví by ale takové řešení bylo dobré, protože by peníze přišly teď a plnění by bylo odložené.
Celkem mě překvapuje, že o zdravotnictví vlastně žádná politická strana nemá zájem. Žádná se na něm neprofiluje.
Četl jste nějaké předvolební programy ke zdravotnictví?
Ne, ne.
Cítím z toho trochu, že od nich nic neočekáváte.
Celkem mě překvapuje, že o zdravotnictví vlastně žádná politická strana nemá zájem. Žádná se na něm neprofiluje. Nevěřím na králíky vytažené z klobouku. Podívejte se na sněmovní zdravotní výbor. Tam sedí spousta slušných lidí, ale nikdo z nich se zatím neprofiloval jako stínový ministr, tedy, aby aktivně vystupoval, psal, chodil a říkal, jak by věci dělal jinak, nebo jak by to strana, kterou reprezentuje, dělala jinak a co navrhuje.
Asi i pro komoru by bylo lepší, kdyby existovali nějací stínoví ministři, protože byste s nimi už mohli nyní vést jednání a připravovat se tak společně na případnou změnu po volbách?
My se dostáváme automaticky do problému, že v podstatě opozici ve zdravotnictví dělá právě lékařská komora. To ale není naše role. Pro mě, jako prezidenta komory, by bylo mnohem komfortnější, kdybych kritické názory k tomu, co vláda dělá, nebo nedělá, mohl tlumočit někomu, kdo by si je vzal za své a legitimně by je jako opoziční politik začal prosazovat.
Ministr Vojtěch se snaží komoru marginalizovat
Vrátím se k financování zdravotnictví. Díky skokovému navýšení plateb za státní pojištěnce, o kterém jste hovořil, je k dispozici nebývale hodně peněz, ale velká část z nich – v řádu desítek miliard korun – odtéká na mimořádné výdaje související s řešením epidemie. Budete usilovat o to, aby alespoň část z těchto mimořádných výdajů nešla z balíku veřejného zdravotního pojištění?
Začali jsme tento rozhovor iniciativou Sníh a právě v jejím rámci jsme se domluvili na tom, že je třeba vytvořit státní fond pro boj s covidem. Od podzimu to opakujeme, bohužel zcela marně. Je samozřejmě třeba zachovat výdaje pro boj s epidemií. Není možné ho ukončit ze dne na den. Ale ze zdravotního pojištění je legitimní hradit očkování, zdravotně podmíněné testování, tedy takové to, když je mi špatně, tak jestli mám nebo nemám covid. Rozhodně ale by se neměly ze zdravotního pojištění hradit testy, které umožňují fungování průmyslu, školní docházku, návštěvu hospody a podobně. Je legitimní takové položky hradit a je určitě levnější učinit testy bezplatně dostupné než pak vyplácet sekundární náklady spojené se zavřením továren apod. Nikoliv ale z veřejného zdravotního pojištění.
Dlouho jsem bojoval za to, abych se stal členem tzv. Rady poskytovatelů. Ministr Vojtěch, když ji obnovil, na mě jako na prezidenta lékařské komory zapomněl. Asi čtyřikrát jsem se domáhal členství, vždy neúspěšně. Slíbil mi je profesor Prymula, ale nestihl to, pan ministr Blatný odmítl. Jmenoval mě až profesor Arenberger. Adam Vojtěch mě po svém návratu zase okamžitě odvolal. Trochu směšné. Takže jsem měl možnost zúčastnit se jednání rady jen jednou. Většinový názor členů byl, že by se náklady na testování neměly hradit z veřejného zdravotního pojištění. S tím souhlasím, ale chtěl jsem prosadit dovětek, že je třeba testování zachovat a hradit ze státních prostředků. V tom jsem žádnou podporu nezískal. Můj názor byl ojedinělý, ostatní byli přesvědčení, že jsou to vyhozené peníze. Podle mě by ale byly investovány dobře a nejde zase o tak veliké částky. Náklady na testování se pohybují v řádech stovek milionů měsíčně, ale lockdown stál naší ekonomiku zhruba dvě miliardy denně. To jsou nesouměřitelné peníze.
Stala se národní katastrofa, která nemá v naší novodobé historii obdoby, ale teď znovu přichází usměvavý kluk z plakátu, čímž Andrej Babiš dává jasný signál, že epidemie skončila, zapomeňte
Přes vše, co se stalo mezi vámi a staronovým ministrem zdravotnictví Vojtěchem – budete se snažit najít k sobě cestu a znovu se pokusit jednat?
Jsme odsouzeni k tomu přicházet spolu do styku. Nepředpokládám ale, že by se pan ministr nějak zásadně změnil. Dalo se logicky očekávat, že bude odvolán pan ministr Arenberger z funkce, ale jmenování Adama Vojtěcha mně vyrazilo dech. Říkal jsem si, že vůbec nemá logiku instalovat neúspěšného ministra, který stál u rozjetí druhé vlny pandemie. Pak jsem si ovšem uvědomil, že to naopak logiku má a ta je geniální svou jednoduchostí. Stala se národní katastrofa, která nemá v naší novodobé historii obdoby, ale teď znovu přichází usměvavý kluk z plakátu, čímž Andrej Babiš dává jasný signál, že epidemie skončila, zapomeňte. Třicet tisíc mrtvých, zapomeňte. Rozvrácená ekonomika, zapomeňte. Děti, které prakticky celý rok nechodily do školy, zapomeňme na to. Teď bude už vše jen dobré. A ti zlí ministři, Prymula se svým přísným výrazem, Blatný, věčně v roušce a nakonec i Arenberger, to je všechno pryč. Vzhledem k tomu, že lidé obecně mají chuť zapomínat na špatné věci, může tato taktika docela dobře vyjít. Očkovaných přibývá, třetina lidí covid prodělala, takže nejméně polovina obyvatel Česka už má proti této nemoci nějakou imunitu. A v rizikové skupině je ten podíl ještě větší. Pořád se ještě ale může epidemie rozjet třeba na podzim, pokud se budou dělat chyby.
Když vás tak poslouchám, zdá se mi, že jste v hodnocení ministra Vojtěcha hodně přísný. Proč? To asi nebude jenom epidemií. Čím vás tak naštval?
Soustavnou snahou komoru odevšad vyhánět, marginalizovat její vliv. Cokoliv komora řekne, je všechno špatně, všechno jinak. Uvedu příklady. Nelegální zaměstnávání zahraničních lékařů bez aprobačních zkoušek. Jednoznačně jsou právní názory, že ministerstvo je povinno sdělovat komoře, koho kam povolili, do jakého zařízení. Potřebujeme informace, abychom mohli kontrolovat, jestli je dodržován odborný dohled apod. Ministerstvo to ignoruje, nikdy nám nic nepředalo.
Nebo snaha vystrnadit komoru z možnosti provádět disciplinární řízení. Zákon o zdravotních službách není napsaný dobře a v paragrafu, kde jsou vyjmenované osoby, které mají přístup do zdravotnické dokumentace, komora chybí. My ale svůj nárok odvozujeme ze zákona o České lékařské komoře, kde je napsáno, že toto právo máme. Původně byl výklad ministerstva zdravotnictví i legislativní rady vlády, které tehdy předsedal ministr Mlsna takový, že nemocnice jsou povinné s komorou spolupracovat a například i poskytovat zdravotnickou dokumentaci. Poté, co přišel Adam Vojtěch na ministerstvo, napsal na jeho pokyn náměstek Policar nemocnicím, že nám nic takového dávat nemusí.
A do třetice příklad – Zákon o soudních znalcích, kde jsme bojovali za to, aby soudní znalci ve zdravotnictví museli mít licenci komory. Z ministerstva zdravotnictví za našimi zády přišla nepravdivá informace pro ministerstvo spravedlnosti, které vydává příslušnou vyhlášku a ta je nyní v rozporu se zákonem, protože zmocnění komory v této věci nerealizuje.
Nemohu nezmínit i zákon o ČLK, do kterého se ministerstvo snažilo interagovat a nakonec se ukázalo, že všechny řeči o zefektivnění fungování komory jsou jenom lži. Skutečnou snahou bylo znemožnit lékařům, aby mě případně mohli znovu volit prezidentem komory. Vloni v únoru, ještě než vypukla pandemie, jsem požádal premiéra – a pan Vojtěch tomu byl přítomen – aby mu vysvětlil, že vztah prezidenta komory a ministra není hrou s nulovým součtem, to znamená, že nejsme konkurenti na jednom hřišti. Když bude úspěšný ministr, může být současně úspěšný i prezident komory a naopak. Spolupráce je pro oba prospěšná. Tehdy jsem měl pocit, že to pan premiér panu Vojtěchovi vysvětlil, ale výsledek byl ten, že se z toho ministr otřepal a pak si stejně dělal, co chtěl. Nic se nezměnilo.
Našel byste něco, co se ministrovi Vojtěchovi povedlo?
Vždycky se najdou věci, které se podaří víc a které méně. Minimálně je sympatický a lidi ho mají rádi
Ministrem zdravotnictví? Neříkám, že ne
Na nadcházejícím sjezdu České lékařské komory kandidujete počtvrté na jejího prezidenta. Proč?
Myslím, že to má smysl pro doktory, pro zdravotnictví a i pro mě osobně. V mém třetím funkčním období se podařilo vybudovat Dům lékařů. Teď bych rád, aby se nám jej podařilo oživit. Bohužel pandemie všechno zbrzdila. Podařilo se také vybudovat velký elektronický vzdělávací portál pro lékaře. Zatímco jsou zásadní výhrady ke specializačnímu vzdělávání lékařů, tak to celoživotní, kde hraje dominantní roli lékařská komora, funguje velmi dobře. Jsem rád, že se mi podařilo vybojovat zvýšení ceny práce, a to nejenom lékařů, ale všech zdravotníků, o deset procent a následně znovu o 10 procent. Cena práce bude pravidelně valorizována. Důležité je nyní prosadit, aby se zvýšená cena skutečně projevila v úhradách. Česká lékařská komora pod mým vedením obstála v pandemii.
Komora musela změnit své předpisy, abyste mohl kandidovat neomezeně krát. Prakticky nemáte konkurenci. Nesvědčí to o tom, že zájem o komoru a činnost jejího prezidenta je mezi lékaři malý?
Jsme demokratická instituce a do voleb se může hlásit kdokoliv, kdo má zájem a chce pracovat pro kolegy. Platí to na regionální i centrální úrovni. Kdybych viděl někoho, u koho je velká pravděpodobnost, že bude lepším prezidentem, než jsem schopen být já, tak bych rád s takovým člověkem spolupracoval a klidně bych poodstoupil do pozadí. Třeba jako člen představenstva, nebo jako viceprezident komory. Na to ale bude třeba ještě počkat.
Jednou to přijít musí…
Určitě ano, ale jeden z důvodů, proč se ucházím o důvěru svých kolegů, je, že bych ještě rád dotáhl rozjeté projekty a předal komoru, které jsem věnoval patnáct let života, někomu dalšímu s klidným svědomím, že bude v dosavadním trendu pokračovat a komoru posune zase dál.
Teď proti Vám kandiduje současný viceprezident pan doktor Mrozek, překvapilo vás to?
Nepřekvapilo. Protože z jeho jednání v posledních dvou letech, byť to přímo neřekl, se to dalo vydedukovat.
měl jsem naivní představu o jednotě lékařského stavu, když jsem na funkci prezidenta komory kandidoval poprvé. Zjistil jsem ale, že je to prakticky nemožné
Podle toho, co primář Mrozek píše v komorovém časopise, vymezuje se vůči vám hlavně ve dvou oblastech. Jednak chce více pracovat s mladými lidmi a jednak by chtěl, aby se komora stala jakýmsi kulatým stolem, aby byla více konsensuální a lékařský stav jednotný. Možná jste vnímán jako příliš vyhraněný radikál a on by byl tou cestou k nějakému usmíření?
Co se týká mladých lékařů, tak této výtce příliš nerozumím. Inicioval jsem vznik sekce mladých lékařů. Možná si už nikdo nepamatuje, že spolek mladých lékařů, který teď vede doktor Kočí, byl původně také iniciován z mé strany. Tehdy byla domluva taková, že budou mimo komorové struktury. Později se ukázalo, že politici dokážou vrazit mezi mladé lékaře a vedení komory klín, což se velmi efektivně dařilo ministru Hegerovi. Takže na podruhé, když jsem inicioval vznik sekce mladých lékařů, byla od začátku dohoda, že zůstane na naší půdě tak, jako to mají západní komory. Právě sekce mladých lékařů by měla být do budoucna líhní budoucích funkcionářů komory.
Pokud jde o jednotu lékařského stavu, měl jsem také tuto naivní představu, když jsem na funkci prezidenta komory kandidoval poprvé. Zjistil jsem ale, že je to prakticky nemožné. Zatímco spoustu věcí můžete udělat sám, tady jste skutečně odkázaný na dobrou vůli obrovského množství jiných kolegů. Je třeba si přitom uvědomit, že všichni jsme lidé a každý má nějakou motivaci. Máme ve zdravotnictví mnoho různých organizací a sdružení, například praktických lékařů, ambulantních specialistů, soukromých gynekologů. Ty za členství vybírají peníze a jejich členové jsou zároveň členy komory. Zatímco komora má výhodu, že členství v ní je dáno zákonem a my o členy nemusíme usilovat, minoritní sdružení musí neustále dokazovat, že jsou opodstatněná a důležitá. Kdyby se neodlišovala od komory a říkala totéž, co ona, tak by lékaře mohlo napadnout: proč vlastně platím tomuto sdružení, když dělá totéž, co ČLK? Tak já budu platit jenom komoře a ušetřím. Sdružení by tímto způsobem postupně zanikla. Odborové organizace jsou trošičku v jiné pozici, protože ty nemají konkurenci. Samozřejmě je dobře, pokud jsou vztahy uvnitř lékařské obce co možná nejlepší. Politici se už ale postarají, aby dobré nebyly, neboť nejsou hlupáci a vědí, že platí „divide et impera.“
Lékařská komora je svou velikostí a společenským významem lékařské profese přirozeným leaderem všech profesních komor. V mém uplynulém funkčním období se podařilo vůči vládě prosadit, že se všech 12 profesních komor stalo připomínkovým místem v rámci mezirezortního připomínkového řízení.
K tomu došlo ještě za Sobotkovy vlády?
Ano, ale Babiš to respektuje. Vznikla určitá tradice pravidelného jednání prezidentů komor s předsedou vlády za přítomnosti ministrů, které si vyžádáme. Samozřejmě to teď trochu zkomplikovala pandemie, ale nikdy nebylo řečeno, že nebudou tato jednání nadále pokračovat.
Nejen, že 15 let vedete lékařskou komoru, ale předtím jste od roku 1999 stál v čele Lékařského odborového klubu. Jak se změnil Milan Kubek za více než 20 let svého veřejného působení?
Speciálně za poslední rok a dobu pandemie jsem si asi více uvědomil míru společenské odpovědnosti, kterou nesu. Hodnotit mohou jiní, ale myslím, že – na rozdíl různých tlučhubů – jsem obstál. Díky tomu se autorita lékařské komory ve společnosti a jednoznačně mezi lékaři zvýšila. Mnozí lékaři teď mají větší zájem se zapojit do činnosti komory. Jsem rád že se mi podařilo získat dva nové a velice platné členy do vědecké rady – doktora Smejkala z IKEMu a profesora Holuba z ÚVN. Také o práci v regionálních komorách je větší zájem.
nebojím se pandemie, ale nechtěl bych pracovat pod Andrejem Babišem, který se ke svým podřízeným chová jako ke spotřebnímu materiálu
Když jste tak kritický k ministrům zdravotnictví a umíte jim poradit, co by měli dělat, nechtěl byste si to zkusit na jejich místě? Za jakých okolností byste se mohl stát ministrem zdravotnictví? Asi je na překážku, že nejste nikde politicky ukotvený…
Když neústupně bojujete za lékaře a hájíte jejich profesní zájmy, zákonitě si vyrobíte nepřátele napříč politickým spektrem. Neříkám ale, že ne. Už jsem jednou takovou nabídku dostal. Tehdy jsem jí odmítl a dál jednání nepokračovala. Je to už delší dobu. Zájem by musel být oboustranný. Byl jsem tázán, jestli bych nešel dělat ministra zdravotnictví teď a já jsem odpovídal, že ne. Na to mi bylo řečeno, že kritizuji a sám se bojím pandemie. Já se ale nebojím pandemie, ale nechtěl bych pracovat pod Andrejem Babišem, který se ke svým podřízeným chová jako ke spotřebnímu materiálu. A do všeho se plete a za cokoliv odmítá převzít odpovědnost. Takže to určitě ne. Do budoucna ale nic nevylučuji.
Ona je to ale politická funkce. Musel byste se nějak politicky vymezit.
Samozřejmě by musel nastoupit za nějakou politickou stranu…
To by měl být nějaký levý střed?
Jako většina lékařů mám sociální cítění, jinak bych si asi vybral jiný obor. Dále se považuji se za česky mluvícího Evropana. Jsem hrdý na to, že jsem Evropan, jsem hrdý na to, že jsem Čech, jsem hrdý na to, že jsem Pražák a že bydlím ve Vysočanech. Rozhodně ale nejsem nějaký zapšklý národovec.
A jste i vytrvalý, zdá se. Vaše paní běžela maraton. Také jste to někdy zkusil??
Maraton jsem neběžel, ale mám uběhnutých pět půlmaratonů. Naposledy 31. března 2019 ve Varšavě. Vím, že maraton bych nedal. On i půlmaraton je strašně dlouhá vzdálenost. Jinak běhám pravidelně, i když to na mně není tolik vidět. Letos jsem od začátku roku zvládl 61 běhů. Průměrná délka je asi 9 kilometrů, včera jsem běžel 13 kilometrů. Letos běhu pomáhalo ošklivé počasí. Nejhorší jsou totiž pro běžce velká horka.
Tomáš Cikrt
Příspěvek Milan Kubek: Myslím, že jsem obstál pochází z Zdravotnický deník