Dárcovství od živého člověka mívá lepší výsledky než transplantované orgány zemřelých dárců. Proto je snaha hledat v okolí nemocného člověka někoho, kdo by měl biologickou shodu a byl ochotný dát svému blízkému jednu z vlastních ledvin – v Česku se takových lidí našly letos čtyři desítky. Existují ovšem i dárci, kteří jsou ochotni darovat vlastní orgán úplně cizímu člověku. Právě takový dárce umožnil i první řetězovou výměnu ledvin v Česku v roce 2012. Existují však i zcela unikátní případy, kdy jeden člověk daruje během života dva své orgány – ledvinu a část jater. Proč jsou někteří z nás ochotni takovou oběť podstoupit pro zcela neznámého člověka? Výzkumy ukazují, že bolest ostatních lidí, i těch úplně cizích, jejich mozek prociťuje podobně jako bolest vlastní, a zároveň jsou méně sobečtí. Tématu se věnovala americká stanice NPR.
Renee Bruensové, manželce a matce dvou malých chlapců z Clarksville v Tennessee, bylo 33 let, když jí procházka po místním parkovišti změnila život.
„Míjela jsem auto, které mělo na dveřích řidiče magnet s nápisem: Potřebujeme dárce krve typ O-negativní. Zavolej na toto číslo,“ vzpomíná Bruensová, která tuto krevní skupinu opravdu má. Proto si magnet vyfotila a pokračovala dál.
Více o tom začala přemýšlet druhý den, kdy si o přestávce v práci procházela fotky na telefonu. „V práci jsem to vyslovila nahlas a oni mi na to řekli, že jsem blázen. Jenže já si uvědomila, že do toho půjdu. Nechám si udělat počáteční testování, a pokud bude shoda, pak budu mít pocit, že to tak má být,“ popisuje Bruensová.
Ukázalo se, že Bruensová má s mužem, jehož auto s magnetkou minula, dokonalou shodu. A když se dozvěděla, že zdravý člověk potřebuje k životu pouze jednu funkční ledvinu, byla rozhodnutá.
Ne tak ale její rodina. „Nejšílenější na tom je, že jsem musela přesvědčit všechny ostatní. Já už věděla, že to je to, co chci udělat. Musela jsem ale na palubu dostat i zbytek,“ říká dnes 39letá Renee Bruensová.
Cizí bolest jako vlastní
Darování ledviny se obvykle prování laparoskopicky a jde o zákrok, u něhož by mělo být nízké riziko. Přesto se mohou objevit komplikace, včetně infekce a krevních sraženin.
Ročně přitom daruje ledvinu někomu neznámému asi 300 až 400 Američanů. Je to čin, který se podle neurovědkyně na Georgetownské univerzitě Abigail Marshové kvalifikuje jako „mimořádný altruismus“. Podle ní totiž darování orgánu úplně cizímu člověku vyžaduje neobvyklou úroveň štědrosti.
„Mimořádný altruismus definuji jako altruismus, který je obvykle velmi riskantní nebo nákladný a není normativní. Je to něco, do čeho se lidé pouštějí jen velmi zřídka,“ konstatuje Marshová.
Ta poprvé začala studovat altruistické dárce ledvin v roce 2010. Zájem vycházel z jejího dřívějšího výzkumu psychopatie – poruchy osobnosti charakterizované antisociálním chováním včetně bezcitnosti a nedostatku empatie nebo neschopnosti porozumět a cítit emoce druhého.
„Víme, že psychopatie je spektrum. A já začala přemýšlet: Pokud máte na jednom konci velmi psychopatické lidi, co je na druhém konci?“ ptá se neurovědkyně.
Proto se zaměřila na zobrazování mozku mimořádných altruistů. Počáteční výzkum ukázal, že velikost jejich pravé amygdaly – oblasti v mozku, která zpracovává emoce – je větší než průměr, což naznačuje větší schopnost empatie.
„Udělali jsme další výzkum, který ukázal, že altruističtí dárci ledvin jsou více empatičtí k bolesti jiných lidí. Vzorce mozkové aktivity, které vidíme, když pociťují bolest, vypadají velmi podobně jako vzorce při sledování cizího člověka pociťujícího bolest,“ vysvětluje Marshová.
Právě pocit, který mají, když jsou svědky bolesti cizích lidí, je odlišuje od většiny lidí. Výjimeční altruisté se hluboce starají o blaho druhých – včetně těch, kteří s nimi nemají žádné spojení. „A výzkum chování, který jsme provedli, naznačuje, že je to proto, že jsou ve skutečnosti méně sobečtí,“ dodává Marshová.
Vědomí, že jste zachránili lidský život
A pak jsou tu ti, kteří svůj altruismus posouvají ještě o krok dále a stávají se dvojnásobnými dárci orgánů. Šedesátiletý Tom O’Driscoll ze Sugarlandu v Texasu je jedním z mála Američanů, kteří darovali orgány dvěma různým lidem. „V roce 2010 jsem daroval svou levou ledvinu cizímu člověku v nemocnici Cedar Sinai v Los Angeles,“ říká.
Před dvěma lety pak O’Driscoll daroval 60 procent svých jater – orgánu, který se sám regeneruje do původní velikosti a kapacity –, aby pomohl zachránit jinou osobu, kterou neznal.
Operace dárcovství jater je invazivnější než operace ledvin. Zahrnuje otevřenou operaci a pět až sedm dní v nemocnici. Obnova může trvat až osm týdnů, což je přibližně stejná doba, po kterou trvá, než játra dárce znovu dorostou.
„Potřeba je velmi, velmi velká. V současnosti je na seznamu více než 100 000 Američanů, kteří čekají na ledvinu nebo játra, a přibližně 17 Američanů umírá každý den na nedostatek orgánu,“ připomíná Tom O’Driscoll.
Jemu samotnému dala dle jeho vlastních slov možnost darovat zdravé orgány důležitý smysl letům stráveným udržováním se v nejlepší formě jako triatlonista. A jak rychle říká každému, kdo se zeptá, dárcovství orgánů ho nezastavilo v soutěži.
„Všech svých deset Ironmanových závodů jsem absolvoval s jednou ledvinou a svůj desátý jsem absolvoval devět měsíců po operaci darování jater,“ říká. Nejlepší ze všeho je ale pro Toma O’Driscolla „tiché uspokojení z vědomí, že jste zachránili další lidský život.“ „To je něco, čeho bych se za svět nevzdal,“ uzavírá.