Sedět doma není pro většinu lidí nic příjemného – a o těch z domova pro osoby se zdravotním postižením Sulická to platí dvojnásob. Právě oni jsou ale ti, pro něž mají ochranná opatření největší význam. Ovšem vysvětlit jim, že si mají mýt ruce a nosit roušku, je nelehký úkol, který od zaměstnanců vyžaduje hodně trpělivosti. Přes všechny nesnáze a komplikace se ale domov snaží fungovat běžným životem, při němž zároveň usiluje o co nejlepší ochranu svých klientů. Ředitelka domova Sulická Lenka Kohoutová by proto byla pro, aby lidé v podobných zařízeních byli otestováni na COVID-19 a domovy by se následně vůči venkovnímu světu zcela uzavřely. „Bylo by to velmi komplikované, ale podle mého názoru by to ohrozilo minimum klientů.“
V domově Sulická funguje krizový štáb. Jde o krok, k němuž přistoupily i další domovy?
Nevím, jak k tomu přistoupilo vedení ostatních domovů, nejsme všichni stejně velcí, nejsme všichni v rozloze několika budov. Mám na starosti tři domy, tři byty. 140 zaměstnanců na úvazky a 170 lůžek, to už na Krizový štáb je, proto jsme začali takto fungovat.
Jak často se štáb schází a o čem rozhoduje?
Scházíme se minimálně jedenkrát týdně, jinak podle potřeby. Jsme připojení i prostřednictvím systému WEBEX Teams, takže naše konání je velmi operativní. Někdy myslím, že například telefon mi přirůstá k obličeji.
Nastavili jsme v Domově Krizový řád a rozhodujeme o všem, co se jedná krizového řízení. Zkrátka jak se chovat co nejbezpečněji, jak ochránit zaměstnance a klienty, jak nastavit dostatečné zásobování nebo i to, jak nastavit dovozy a svozy zaměstnanců ze služby a do služby. Nechceme, aby jezdili do práce MHD. Včera jsme měli velmi závažnou debatu nad tím, zda vydržíme ještě svozy nebo nastavíme stav preventivní, jakési ochranné karantény Domova Sulická. Zatím budeme zaměstnance dovážet.
Můžete přiblížit režim, v jakém nyní fungujete?
Snažíme se fungovat zcela běžným životem domova, jak jen to jde, jen v jiném rytmu. Klienti nechodí do školy ani do práce a uzavřeli se sociálně terapeutické dílny. Klienti se zdržují pouze na své domácnosti a jsou zapovězeny kolektivní aktivity. Věnujeme se více domácnosti, sobě a přípravám na jaro. Zaměstnanci i klienti dodržují zvýšená hygienická pravidla. U klientů je to proces, protože nelze jen říci, od teď si musíte ruce mýt pečlivěji a také dezinfikovat. U nás nejde říci, že zde je rouška a je povinnost jí nosit. Mnoho našich klientů nerozumí běžné řeči. Hodně používáme systém alternativní a augmentativní komunikace, vše je u nás překládáno klientovi tak, aby tomu rozuměl, a nejedná se jen o jeden systém – co klient, to pomalu jiný způsob vysvětlování. V tomto je vždy hodně práce na asistentech alternativní komunikace, aby pomohli, a pak samozřejmě na každém jednom zaměstnanci v přímé péči. U mě jsou to borci, protože klienti si myjí a dezinfikují ruce a dnes i nosí roušky. Nezvládají to všichni, ve většině však ano.
Jste případně připraveni na to, kdyby byl domov uzavřen zcela, tedy i se zaměstnanci?
Teoreticky jsme. Prakticky to uvidíme, až taková situace nastane. Podobné situace prožíváme poprvé v životě.
Máte pro takový případ dostatek pracovních sil?
Odpovím podobně jako v předchozí otázce. Jsme připraveni a odhodlání, jak ale budeme fungovat v praxi, se ukáže. Většina z nás věří, že obstojíme a zvládneme to. Jenže nikdo nevíme, jak to bude vypadat v každodenní rutině. Opakuji však, že odhodlání být s klienty a v maximální míře je ochránit je neskutečně velké.
Pokud by k nám opravdu COVID-19 zavítal, pak by to záleželo na tom, kolik zaměstnanců by bylo nakaženo. To však nedokáže dopočítat nikdo.
Vaši zaměstnanci nesmějí používat MHD. Mohla byste popsat, jak nyní zajišťujete jejich dopravu?
Vedoucí technickohospodářského úseku spolu s řidiči naplánuje svozy a odvozy na týden dopředu a pak se začne jezdit. Nejde to zcela lehce, někteří zaměstnanci museli pochopit, že nejsme taxi služba, že na stanoveném místě musí být zcela přesně. Je to logisticky náročné, nejenom na svozy, ale přísně dezinfikujeme vozidla. Zaměstnancům, kteří vozí ještě někoho jiného, pak proplácíme cestovní náhrady, to je zase spojeno s administrativní agendou a opět vše musí zapadnout do logistiky celkového svozu a odvozu.
Péči o pět tisíc kusů roušek má v domově Sulická na starosti tzv. rouškový tým. Foto: archiv Lenky Kohoutové
V době akutního nedostatku ochranných pomůcek jste přistoupili k tomu, že dvakrát denně perete roušky a máte „rouškový tým“, který ochranné pomůcky připravuje. Jak to v praxi funguje, jak zvládáte zajistit pro tři stovky lidí roušky tak, že se po třech hodinách mění?
Používáme látkové roušky. Jen bych upřesnila, že je nás více než 300, protože roušky se mění nejdéle za tři hodiny, nebo pokud zvlhnou nebo pokud si jí někdo prostě sundá. Máme přísná pravidla, která se všichni snažíme dodržovat. Zaměstnanec si při odchodu z práce bere čisté roušky na domů, aby se chránil, a stejný počet přinese zpět. Zatím nám stačí prát dvakrát denně. Zaznamenáváme, kdo jich kolik z jednotlivých domácností odevzdává. Rouškový tým po vyprání žehlí a pak napočítává roušky pro jednotlivé domácnosti. Roušek máme více jak 5000 kusů, takže to jde. Každá budova má svůj systém. V chráněném bydlení jsou zcela samostatní klienti, zásobili jsme je vším potřebným, roušky perou sami.
Začali jste pořizovat krátká videa, kde přibližujete fungování domova v „koronavirové době“. Nelehkým úkolem pro pracovníky je vysvětlit klientům zásady hygieny, jako je mytí rukou, používání kapesníků či dezinfekce, ale zvláště nošení roušek. Mohla byste i našim čtenářům přiblížit, jak v tomto směru s klienty komunikujete?
V Domově máme zaveden systém alternativní a augmentativní komunikace. Každý klient je jiný a nikdo neumí vytvořit jen jeden návod jak na dorozumívání se se všemi stejně. Někde funguje vysvětlení v jednoduché řeči, jinde funguje pomoc s obrázky, fotografiemi, piktogramy, někdo potřebuje komunikovat prostřednictvím předmětů. Děláme nejrůznější návodné obrázky a piktogramy, na kterých se shodneme, že je pozná a orientuje se podle nich většina klientů, nebo děláme několik systémů. Každá domácnost má jinou klientelu.
Když vám řeknu: „vezměte si roušku,“ půjdete a vezmete si jí, maximálně se zeptáte, kde je a jak se nasazuje. Tomuto sdělení jako vy rozumí jen část našich klientů. Někteří klienti potřebují i další vysvětlení, případně názorné ukázky. Co je to rouška a proč jí mám vlastně nosit. Mnoho našich klientů žádné nebezpečí nevidí. Zkrátka jde to, ale není to zcela jednoduché, protože musíte ověřit, zda klient porozuměl a chápe, co má dělat. Je to stále dokola. Naučit, ověřit, procvičit, připomenout a znovu ☺
Jak se na životě vašich klientů podepisuje, že je momentálně domov uzavřen?
Určitě se dá vypozorovat změna nálad, snažíme se dělat hodně činností doma, které klienty baví, ale my jsme neskutečně kontaktní, klienti chodí do školy, do práce, jezdí domů, chodíme do divadla, do kina, na koncerty. Máme funkční sociálně terapeutické dílny, nejrůznější odpolední zájmové činnosti, zabýváme se terapiemi hrajeme divadlo, máme kapelu. Chodí k nám lidé, kteří s klienty cvičí, zrušili jsme rehabilitaci, canisterapii, a mnoho dalšího. Klienti si buď sami nebo s asistencí chodí nakupovat, do kavárny. To prostě teď nelze. Jedním slovem NIC. No nenaštvalo by vás to? Naše klienty to také štve, takže se snažíme o spoustu aktivit, které dělat lze, abychom byli naštvaní co nejméně a zvládli to.
Nakolik jsou schopni komunikovat s rodinami a blízkými elektronicky?
Jak kdo, někdo to zvládá velmi dobře, někdo odmítá. Jsme domluveni, že o sobě dáváme vědět na web a sociální sítě. Moc se mi líbí některé aktivity rodin, které přes Skype hrají klientovi oblíbenou písničku v rámci rodinné kapely. Mnozí posílají video podporu. Máme velkou radost a snažíme se poskytnout klientům maximální podporu v tom, jak komunikovat s rodinou, s blízkými, s přáteli.
Co v této náročné době vnímáte jako ředitelka za největší problém komplikující chod domova?
Asi tato náročná doba nám komplikuje chod domova, ale to tak prostě je. Přišlo to a my se s tím musíme poprat. Já i moji kolegové víme, proč to děláme, především pro koho. Je to náročná a komplikovaná doba, ale my se s ní popasujeme. Věřím, že se ctí.
„Žijeme v zemi, kde doposud bylo dobře. Umíme se chránit běžným nákazám, neumíme však dělat krizové plány a učíme se za pochodu,“ říká Lenka Kohoutová. Foto: archiv Lenky Kohoutové
Co vám v současnosti chybí od vlády? Kde vidíte nejpalčivější místa, s nimiž byste od ní potřebovali pomoci?
Snažím se být připravená na všechno, nicméně jestli jsem dostatečně připravená, nevím, nikdo sociální služby obecně nekoordinuje dle jejich zaměření. V dané situaci jsme poprvé, očekávala bych jasnou a jednotnou, smysluplnou koordinaci informací pro sociální služby, ale od počátku si naši představitelé pletou dojmy s pojmy v tom, co říkají nebo čím nás úkolují. Máme si zajistit roušky, respirátory, někdo z nás to zvládne, jiný ne. Máme měřit teplotu klientům bezdotykovým teploměrem, ale mnoho zařízení jich má nedostatek. Nejvíce mne popudilo v minulém týdnu prohlášení ministra zdravotnictví, že lehké případy budou zůstávat v pobytových službách. Vůbec neví, jak to v sociálních službách chodí. Jeden lehký případ může znamenat mnoho vážných případů okolo. Zmiňují se senioři, ale nikdo nemluví o lidech se zdravotním postižením v pobytových službách. Nikdo nemluví o lidech v azylových domech. Sociální služby jsou v této chvíli možnou časovanou bombou. Podle mého názoru by se měly podobné služby otestovat na pozitivitu COVID-19 a hermeticky uzavřít. Bylo by to velmi komplikované, ale podle mého názoru by to ohrozilo minimum klientů. Testování však u nás zatím nefunguje velmi dobře. Ze tří testovaných se jeden ztratil, druhý se nalezl, ale až po velmi razantním zásahu našeho ošetřujícího lékaře, a na další test čekáme, snad se neztratí.
Víme, že je to velmi náročná doba i pro zdravotníky, ale právě zde má vytvořit velkou součinnost právě stát. Očekávám nechaotické vedení, tak jak má podle zákona být. Ministr vnitra však vede Krizový štáb až od včerejška. Doposud to bylo velké PR našich vládních představitelů. Takhle to vidím alespoň já, tady zezdola, z přímé praxe. Mnozí, kdyby se sami nepostarali o ochranné pomůcky, pak by je neměli, šílené je, že takhle je to i u zdravotníků, kteří jsou skutečně v první linii.
Žijeme v zemi, kde doposud bylo dobře. Umíme se chránit běžným nákazám, neumíme však dělat krizové plány a učíme se za pochodu, ale s lidmi z praxe se moc nikdo neradí. Už dávno bychom vysvětlovali, že mezi našimi klienty s mentálním postižením to bude o kousek náročnější, nebo že jedna rouška na den opravdu nestačí, pokud máme chránit sebe i druhé.
Michaela Koubová
Příspěvek Mluví se o seniorech, ale ne o lidech s postižením v domovech. Sociální služby jsou možnou časovanou bombou, říká Lenka Kohoutová pochází z Zdravotnický deník