Většina z nás někdy přemýšlela o závěru života, co bychom si přáli a co naopak ne. Zdaleka ne všichni se ale se svými představami svěřili někomu blízkému. Výsledkem může být, že konec života strávíme zcela jinak, než bychom chtěli. Otevřít téma závěru života přitom nemusí být až tak těžké – dokonce to jde doslova formou hry. Centrum paliativní péče totiž přeložilo a českým podmínkám přizpůsobilo konverzační hru Řekni mi, při níž si lze začít s blízkými i zcela cizími lidmi začít povídat o věcech, o kterých by se nám jindy mohlo mluvit těžce. Problematice se věnoval webinář Řekni mi – jak mluvit o hodnotách a preferencích v závěru života?, který uspořádalo 18. května Centrum paliativní péče.
„V Centru paliativní péče se snažíme o systémovou změnu – chceme rozvíjet paliativní péči tak, aby byla dostupná pro všechny potřebné v naší zemi. Hodně spolupracujeme s nemocnicemi, domovy pro seniory, praktickými lékaři i dalšími, kdo se starají o lidi v závěru života. Často narážíme na to, že aby paliativní péče dobře fungovala, musí tu být nabídka, tedy dostatek služeb, které péči budou poskytovat, ale zároveň je nutné i to, aby tu byla poptávka, tedy aby si lidé dokázali o péči říci a aby ve chvíli, kdy jim je nabídnuta, dokázali správně zareagovat a příležitost využít. Setkáváme se přitom s tím, že hovory, které se týkají závěru života, nejsou jednoduché a představují pro lidi výzvu. Hra Řekni mi je jedním z nástrojů, který může pomoci těm, kdo se o tématu chtějí bavit, ale neví, jak začít,“ uvádí ředitel Centra paliativní péče Martin Loučka.
Podle průzkumu domácího hospice Cesta domů a agentury STEM/MARK z roku 2015 70 procent lidí někdy přemýšlelo o tom, co by si přáli v závěru života, ale jen 36 procent o tom někdy mluvilo. Důvodem bývá mínění, že smrt je ještě daleko (33 procent), nechtějí ji přivolávat (25 procent), je jim nepříjemné o tématu hovořit (17 procent), nechtějí děsit své okolí (15 procent) nebo mají pocit, že by ostatní o smrti mluvit nechtěli (čtyři procenta).
Hra Řekni mi
„Setkáváme se s dotazy, jestli jsme v Česku ohledně ochoty komunikovat o smrti a umírání jiní než jinde. Data, která máme k dispozici, ukazují na to, že tak velké rozdíly tu nejsou. Mluvit o smrti a umírání je v rámci našeho euroamerického kulturního okruhu podobná výzva a i v jiných zemích se s tím lidé více či méně úspěšně snaží popasovat,“ popisuje Martin Loučka.
Britská studie zaměřená na to, jak lidé vnímají hovory o smrti, tak například ukázala, že většina dotazovaných sama za sebe nemá problém o závěru života diskutovat – mají ale pocit, že ostatní lidé by s tím problém měli. Výsledkem je neochota tyto rozhovory iniciovat s tím, že by to nebylo vhodné.
Hra Řekni mi, která byla převzata z amerického originálu Hello, přitom poskytuje možnost, jak se s některými bariérami vypořádat a nepříjemnost hovoru o smrti odlehčit. Je totiž založena na tom, že si lidé povídají o věcech, o kterých normálně s nikým nemluví. Mnozí hráči přitom uvádějí, že to nejzajímavější na této konverzační hře je poslouchat ostatní.
„Organizace, která ve Spojených státech hru vymyslela, si v jednom z největších nákupních center v Philadelphii pronajímá místnost a každý první pátek v měsíci zastavuje náhodné kolemjdoucí, jestli si hru nechtějí zahrát. Úplně neznámí lidé se tak mohou u hry dozvědět o sobě, zasmát se i bavit se o vážných věcech. Když jsem to viděl, říkal jsem si, že je to pěkné, ale v Česku to nebude fungovat. Byl jsem tak velmi opatrný, když jsme hru poprvé zkoušeli hrát. Ukazuje se ale, že i v našem kulturním prostředí to může fungovat podobně,“ přibližuje Martin Loučka.
Hra pro laiky i profesionály
Princip hry je jednoduchý – balíček 46 karet obsahující sadu otázek týkajících se lidského života se pošle kolem stolu (hru mohou hrát dva, ale i dvacet lidí), každý si vylosuje otázku a přečte ji. Zásada je, že nikdo není nucen odpovídat, klidně může celou dobu jen poslouchat, a na otázky neexistují správné či špatné odpovědi – hráči si zkrátka povídají, mohou se vzájemně doptávat a diskutovat. Pokud přitom během hry někdo řekne něco, co jiného hráče dojme, rozesměje nebo připomene něco důležitého, je možné vyjádřit účast formou předání žetonu. Hra končí, když uplyne stanovený čas (ideálně hodina až hodina a půl). Pokud se rozhodnete hrát na vítěze, na konci hry se hodí mincí a podle toho vyhraje buď ten, kdo má nejvíce, anebo nejméně žetonů.
„Není potřeba, aby hru vedl mediátor nebo někdo, kdo má zkušenost s psychologií. Na druhou stranu je možné hru využít i v profesním kontaktu s klienty či pacienty. Je ale třeba být vnímavý vzhledem ke vztahu s daným člověkem, nemělo by to být na sílu. Hra je nástroj, ne odpověď či zaručený způsob, jak z někoho vydolovat informace. Může ale pomoci,“ vysvětluje Loučka, který podtrhává, že hlavním pravidlem je do hry nikoho nenutit.
Že má hra pozitivní přínosy, potvrzují i data. Analýza 18 her, jichž se dohromady účastnilo 70 zdravých dobrovolníků, nezaznamenala po hraní negativní emocionální reakce a účastníci hru vnímali pozitivně s tím, že vytvořila vhodný rámec pro povídání o konci života. Se zajímavým zjištěním pak přišla studie, která se zaměřila na to, zda lidé, kteří si hru zahráli, pak skutečně ve svém životě něco změnili. V souboru 68 hráčů nebyl před hraním nikdo, kdo by měl sepsanou závěť či dříve vyslovené přání, pětina pak někdy s někým blízkým mluvila o péči v závěru života. Tři měsíce po hře narostl počet těch, kdo mluvili s blízkými o preferencích na konci života, o 30 procent, a deset procent si sepsalo dříve vyslovené přání.
Užitečnost hry i v profesním životě pak ukázal průzkum mezi nemocničními kaplany, který se zaměřil na sebedůvěru při rozhovorech o péči v závěru života. Ukázalo se, že poté, co si kaplani zahráli hru Řekni mi, jejich sebevědomí výrazně vzrostlo (na škále v rozpětí 15 – 75 bodů vzrostlo průměrně o deset bodů), přičemž roli hrálo také opakované hraní.
Na podzim by mělo začít komunitní hraní
Centrum paliativní péče už hru Řekni mi přeložilo a adaptovalo pro české prostředí. V rámci pilotování ji pak vyzkoušelo v různých prostředích, jako jsou domovy pro seniory, týmy domácích hospiců či mezi studenty lékařských fakult. Nyní má hotových několik prototypů, a aby mohlo vyrobit více kusů, spustilo crowdfundingovou kampaň na Hithitu.
První metou bylo získat 125 tisíc korun na výrobu prvních 500 kusů hry, což se podařilo během 48 hodin. Dalším cílem bylo vybrat 300 tisíc a s pomocí vyškolených facilitátorů rozběhnout komunitní hraní ve všech krajích, což se také povedlo. Posledním cílem se nyní stala hranice půl milionu korun, díky kterým by měla navíc vzniknout možnost si přání zaznamenat formou formuláře Průvodce budoucí péčí, který bude dostupný pro všechny zájemce. Průvodce by měl poskytnout vodítko pro situace, kdy je třeba udělat zásadní rozhodnutí. Kampaň bude končit 18. června, poté by Centrum mělo zahájit výrobu pětistovky kusů, kterou rozešle do domovů pro seniory a dalších zařízení.
„Tím, že jsme brzy dosáhli částky, která nám umožnila výrobu prvních karet, jsme mohli zveřejnit druhou ambici. Jako druhou fázi bychom rádi iniciovali vznik míst, kde by se hra mohla pravidelně hrát. Chtěli bychom tedy vyškolit facilitátory, tři, čtyři, pět lidí z každého kraje, kteří by od nás dostali hry a trénink na to, jak hraní na veřejnosti organizovat. Chtěli bychom pomoci rozjet komunitní hraní v každém regionu tak, aby vznikly ostrůvky lidí, kteří budou myšlenku hry dál šířit nezávisle na nás. Během léta tak budeme hledat lidi, kteří by se chtěli facilitátory stát,“ dodává Martin Loučka s tím, že komunitní hraní by mělo být spuštěno během podzimu.
Michaela Koubová
Příspěvek O těžkém tématu lehce. Hra Řekni mi boří bariéry při povídání o závěru života pochází z Zdravotnický deník