Lidé často nevědí o tom, že v lékárně mohou dostat i levnější léky a zbytečně doplácejí za dražší originální léky. Přitom v nabídce jsou i generické a biosimilární léky. O tomto, ale také o fungování zdravotních pojišťoven nebo zvýšování platů ve zdravotnictví jsme si povídali s poslankyní vládní strany Sloboda a solidarita Janou Bittó Cigánikovou, předsedkyní Výboru pro zdravotnictví Národní rady Slovenské republiky.
Jak se daří komunikovat ve Výboru pro zdravotnictví mezi zástupci koalice a opozice?
V našem výboru je hodně odborníků, takže se méně politikaří a více pracuje. Věnujeme se zákonům, při kterých jde o zdraví a životy lidí. V podstatě je jedno, zda je vedení výboru opoziční nebo koaliční, diskuse bývá věcná a na odborné úrovni. Toto je znakem našeho výboru.
Poté však návrhy zákonů přechází na plénum.
To už je pak taková klasika. Diskuse bývá měně věcná, méně odborná, někdy se zvrtne úplně jiným směrem, než je podstata zákona. Je obrovský rozdíl mezi diskusí ve výboru a pak v parlamentu. Příkladem může být diskuse o zákonu o optimalizaci sítě nemocnic, která se zvrhla jen na debatu, kde se budou nemocnice rušit. Přitom o to vůbec nešlo. Je logické, že když je v Národní radě 150 lidí, tak nemůže být každý odborník na všechno, i když někteří si na to hrají. Někdy se však zdá, že zdravotnictví rozumí všichni a všichni se k němu chtějí vyjadřovat. Často však jde jen o zbytečné politikaření a nikoli o odbornou diskusi.
Jenže lidé často raději poslouchají různé pseudoargumenty než odborné názory. Jak zajistit, aby veřejnost pochopila, o co jde?
Už v minulém volebním období jsem jako opoziční poslankyně prosadila online přenosy ze zasedání našeho výboru. Sledují je sice jen desítky lidí, ale kdo chce, může se na to podívat a dozvědět se, co se děje. Je jen na lidech, zda se doopravdy chtějí dozvědět, nebo jim stačí jen zkrácené verze a vyjádření, která jim nabízejí média a politici. Zároveň pokaždé, když se věnujeme nějakému zákonu, připravuji k němu pracovní setkání, kam jsou pozvaní všichni, kteří jsou nějakým způsobem zainteresovaní. K lékovému zákonu zvu zástupce pacientů, výrobce léků, pojišťovny, výrobce inovativních léků, ministerstvo zdravotnictví, analytiky a podobně. Tato setkání jsou také online.
Čím více lidé vydělávají, tím méně stát platí za své pojištěnce
Vím, že jste velká podporovatelka generik a biosimilárních léků.
Lékař by měl předepisovat jen účinnou látku a nikoli konkrétní lék. Pacient by si pak mohl lék vybrat. Lidé o tom často nevědí, ale je to součástí naší legislativy. Zaplatili zbytečně desítky milionů eur za léky, přitom mohli ušetřit. Biosimilární a generické léky se velmi podobají originálním lékům, ale jsou levnější. Pacienti však zbytečně platí za originální léky. Když lékař předepíše účinnou látku, pacient přijde do lékárny a tam by mu lékárník měl nabídnout léky, které tuto účinnou látku obsahují. Pacient si pak vybere, který lék chce, například podle výše doplatku. Každé léčivo, resp. účinná látka, má mít lék s nulovým nebo minimálním doplatkem. Tedy lidé platí za léky na předpis buď z vlastního rozhodnutí anebo z nevědomosti. Samozřejmě mám na mysli běžné léky, nikoli některé vzácné či onkologické. Proto by se lidé měli lékárníka pokaždé ptát, zda existuje levnější alternativa předepsaného léku. Rozumím tomu, že někdo chce originální lék, protože je na něj zvyklý a důvěřuje mu, ale pak ať si nestěžuje, že hodně doplácí.
Strana Sloboda a solidarita má v programu zřízení funkce pacientského ombudsmana. V jakém je to stádiu?
Věnovali jsme se tomu již v minulém volebním období a mám poměrně jasnou představu, kdo by to mohl být. Jenže stejně jako v mnoha jiných případech, tak i nyní chybí politická vůle. Zatím se vyhodnotilo, že pacientského ombudsmana Slovensko nepotřebuje. Jeho funkci momentálně suplují pacientské organizace. To neznamená, že jeho zřízením by tyto organizace už byly zbytečné. Pacientský ombudsman by představoval určitou spojku, na kterou by se mohli pacienti obracet. Jenže momentálně existuje mnoho jiných problémů, tento není prioritou.
Suma, kterou by měl stát zaplatit za své pojištěnce na zdravotní pojištění byla původně nastavená na čtyři procenta z vyměřovacího základu, jímž byla průměrná mzda před dvěma lety. To se v podstatě nikdy nedodrželo, vždy je suma nižší a teď dokonce historicky nejnižší. Pojišťovny pak mají finanční problémy a stát musí uvolňovat další peníze. Nedá se s tím něco dělat?
Ano, je to historicky nejméně i po dotaci sto milionů eur, kterou dalo ministerstvo zdravotnictví zdravotním pojišťovnám. Už jako opoziční poslankyně jsem navrhovala změnu tohoto systému a doteď se to nepovedlo. V podstatě to funguje tak, že čím víc lidé vydělávají a odvedou na zdravotním pojištění, tím méně zaplatí stát za své pojištěnce. Přitom jde o ty, kteří potřebují nejvíc zdravotní péče, která se jim musí poskytnout. Avšak je potřebné za ni také zaplatit. Nepovažuji za seriózní, jestliže má pracující odvádět na zdravotní pojištění čtrnáct procent ze svého příjmu a stát za své pojištěnce zaplatí asi 2,7 procenta. Minulý rok navíc ministerstvo financí vzalo peníze určené na zdravotnictví.
Určitě by bylo lepší navázat platby státu na určité procento, teď je však určená konkrétní suma, kterou zaplatí stát. Je těžké prosazovat lepší zdravotnictví, když není z čeho. Navrhujeme čtyři procenta, ale náš návrh byl zatím shozený ze stolu. Věřím, že kolegové jednou pochopí, že chyby ve zdravotnictví mohou mít vážné dopady. Ano, uznávám, že když se udělá chyba na ministerstvu dopravy a nepostaví se nějaká dálnice, může to mít dopady na kvalitu života a zaměstnanost. Když se udělá chyba na ministerstvu školství, tak to bude mít dopad na vzdělávání. Avšak když uděláte chybu ve zdravotnictví, tak někdo může umřít nebo nebudou peníze na jeho operaci.
Jsou státní pojištěnci důvodem, proč je státní pojišťovna ve ztrátě a ty soukromé v zisku?
Jak by Vám asi řekli zastánci státního vlastnictví, je to proto, že oni mají komplikovanější pacienty. To je sice pravda, ale zároveň se často mluví o tom, že mají nejvíc státních pojištěnců. To zase pravda není. Slovenská Všeobecná zdravotní pojišťovna (VšZP) jich má v poměru v počtu všech pojištěnců nejméně. Mají sice komplikovanější pojištěnce – důchodce, majority, vážnější diagnózy, ale toto je zahrnuto v takzvaném přerozdělovacím mechanizmu.
Minulý rok soukromé pojišťovny zaplatily na základě přerozdělovacího mechanizmu VšZP 310 milionů od svých pojištěnců. Funkcí tohoto mechanizmu je, že dává víc peněz za starší a nemocnější pojištěnce. Máme to takto vymyšlené právě proto, aby se žádné pojišťovně nevyplatilo vybírat si takzvané třešinky na dortu a zaměřovat se například na mladší lidi. Neboli pravdou je to, co se říká, že VšZP má komplikované pacienty, protože to má zaplacené. Pak se ještě říká, že státní pojišťovna dává sto procent svých příjmů na zdravotní péči, přičemž soukromé pojišťovny asi 96 procent. Na zdravotní pojištění se vybere 5,5 miliardy eur, přičemž asi 3,5 miliardy eur spravuje VšZP a zbytek dvě soukromé. I procento z této sumy je obrovské číslo.
Důležité však je, co člověk dostane za své pojištění, resp. jakou dostane zdravotní péči. Soukromé pojišťovny si vybírají nějaký zisk, který je v průměru kolem jednoho procenta. Což je podle nich za efektivitu, kterou dodávají. Jsou to právě soukromé pojišťovny, které přišly s elektronickými řešeními nebo benefitními programy. VšZP jen dobíhá to, co oni už mají dlouhá léta. Technické rezervy mají soukromé pojišťovny vytvořené v mnohem lepší formě než státní. Jsou to vlastně rezervy na příští zdravotní péči, která už je objednaná. Neboli když je pojištěnec objednaný buď na nějaké vyšetření nebo operaci, aby na to měly. Celkově nerozumím tomu, jak soukromé pojišťovny za stejných tržních pravidel mohou vytvořit zisk, odkládat na technické rezervy a ještě mít na investice. Za posledních deset let přešlo víc než 400 tisíc lidí ze státní pojišťovny do některé soukromé. Lidé nejsou hloupí, nepůjdou za horším.
Byly tu už i nápady soukromé pojišťovny zrušit, případně jim zakázat zisk. Jaký je Váš názor?
Zlobí mě, že když chceme zachraňovat státní pojišťovnu, tak zrušíme soukromé pojišťovny, a přitom zůstane stejná neefektivita. To určitě nepřinese pacientům a lidem na Slovensku nějaký pokrok. Opravdu věřím v tržní konkurenci. Boj o pojištěnce probíhá, protože máme na trhu tři zdravotní pojišťovny. Neumí měnit cenu pojistného a jediné, jak umí zlákat pojištěnce, je nabídnout mu buď vyšší kvalitu anebo za stejnou cenu větší obsah. Pokud bychom měli jen jednu pojišťovnu, jakou motivaci by měla zlepšovat se? Právě soukromé pojišťovny přišly s lepší revizí, která odhaluje podvody. Začaly s elektronizací. Mají systémy, které už měla mít státní pojišťovna dávno a díky nim umí ušetřit desítky milionů eur.
Státní pojišťovna už přichází s různými benefity. Vidíte tam jisté zlepšení?
Určitě ano. Zlepšilo se hospodaření. VšZP se mění k lepšímu. Dokonce by nebyla ve ztrátě, kdyby si v loňském roce ministerstvo financí nevzalo 230 milionů eur určených pro zdravotnictví. Zlepšuje se marketing, pojišťovna má výbornou aplikaci, která upozorňuje pacienty na ceny léků. Samozřejmě, vždy je ještě co zlepšovat, ale už je to na dobré cestě.
Příčinou nízkých platů jsou státní tabulky
Ve vašem stranickém programu jste navrhovali změny v kategorizační komisi. O co přesně šlo?
Navrhovali jsme, aby bylo placené členství v kategorizační komisi. Ti lidé to nemohou dělat jen tak, musí se tomu věnovat naplno. Projít obrovské množství dat a údajů, aby se dokázali kvalifikovaně rozhodnout. To bylo v našem návrhu, protože to, co se děje teď, je spíše takové divoké eldorádo, když se rozhoduje o různých výjimkách. Tomu chceme zabránit. Je potřebné nastavit pravidla rozhodování o výjimkách. Na trh by měl zároveň přijít větší počet generik a biosimilárů, tedy tam, kde je to možné, čímž se ušetří peníze na větší počet inovativních léků.
Je to takový koloběh, ale je to velmi důležité. Na Slovensku máme poměrně málo inovativních léků oproti jiným státům. Jednoduše jsou drahé a často na ně nejsou peníze. Přichází rozhodování na základě QALY, tedy kolik let života ve zdraví přinese ten lék pacientovi a za jakou cenu. Je rozdíl, když máme pro jednoho pacienta lék za 35 tisíc eur anebo pro 35 pacientů léky po tisíci eur. Když máte dost generických léků, tak vám zůstane víc peněz na dražší léky. Žádný zdravotní systém na světě nemá dost peněz na to, aby zaplatil potřebnou léčbu všem, proto myslím, že QALY jako kritérium je velice férové. V současnosti se dělají legislativní změny, abychom umožnili vstoupit na trh většímu množství inovativních léků. Aby jich bylo ještě víc, potřebujeme generika a biosimilární léky, čím ušetříme hodně peněz na nákup inovativních léků.
Lékaři vyhlásili stávkovou pohotovost, ozývají se záchranáři i další zdravotnické profese. Problémem jsou samozřejmě peníze. Jak zvednout platy ve zdravotnictví a motivovat mladé lékaře, aby zůstali na Slovensku?
Udělali jsme průzkum mezi mediky a definovali jsme šest opatření, která je potřeba realizovat, aby nám absolventi medicíny neodcházeli do zahraničí. Prošli jsme je s ministerstvem zdravotnictví a vládou, už se udělaly nějaké změny a věřím, že budou pokračovat. Potrvá to však roky, než bude výsledek viditelný. Co se týká platů, je důležité, aby nebyly založené na tabulkách. Odboráři sice o tom nechtějí ani slyšet, ale já jsem přesvědčená, že jednou z hlavních příčin, proč jsou ve zdravotnictví tak nízké platy, jsou právě ty státní tabulky. Než se totiž politici vzpamatují a dohodnou, že v tabulkách zvýší nějaká čísla, tak tržní cena práce je už někde úplně jinde. Jak je možné, že zdravotní sestra, která zachraňuje životy, má plat jako pokladní v supermarketu? Jenže pokladní nemá tabulkový plat, protože obchod by bez ní nemohl fungovat, a proto je nucen zvyšovat jí plat tak, aby byla ochotná tam pracovat.
Při těchto státních tabulkách to funguje tak, že sestřička přijde požádat o více peněz za svoji práci a odpověď je jasná – podívejte se, tady jsou tabulkové platy, nemůžete dostat víc. Zdravotní pojišťovny pak přeplácejí nemocnicím výkony jen na základě tabulek, takže je pochopitelné, že jestliže nemocnice nedostane peníze navíc, tak nemůže sestře zvednout plat. Zdravotní pojišťovny zase dostanou od vlády peníze jen na základě tabulek. A takto je to dokola. Jsem přesvědčená, že existence těchto zákonných norem je největším problémem. Kdyby byly tržní platy, tak jsou dnes mnohem vyšší. Ale v tomto narážíme na odboráře, kteří s tím absolutně nesouhlasí.
Ve zdravotnictví navíc chybí množství pracovníků.
Proto bychom mohli umožnit i lidem, kteří nemají zdravotnické vzdělání, pracovat v tomto sektoru. Na základě různých kurzů by mohli dělat méně složité věci. Ruku v ruce s tím musí jít i elektronizace, aby sestry a lékaři nedělali sekretářky a netrávili polovinu své pracovní doby vypisováním papírů.
Vláda má ve svém programovém vyhlášení přijetí zákona Lex Rázsochy. Myslíte, že se nemocnice Rázsochy stane realitou?
Bylo by super, kdyby tomu tak bylo. Protože věřím v tržní boj, doufám, že vznikne oproti soukromé nemocnici Bory i ta státní. Potom si budou nastavovat zrcadlo a konkurovat si. Nic lepšího se nemůže stát. Vím, že se objevuje otázka, kde ty nemocnice najdou personál. Je to úplně oprávněná otázka. Výsledkem však bude, že politici budou donuceni okamžitě reagovat a zvyšovat platy. Když platy stoupnou, nebudou lidé odcházet za prací do zahraničí a někteří se možná i vrátí domů. Zároveň budou muset ty dvě nemocnice bojovat o zaměstnance i atraktivitou prostředí. Takže věřím, že vybudování nemocnice Rázsochy bude mít přínos. Ale musím dodat, že na to nesmí být použity peníze z plánu obnovy, protože by se všechny peníze utratily pouze za tento jeden projekt a už by nic nezůstalo na regionální nemocnice.