Kvalitní by měla být každá zdravotní péče, i ta základní. Otázka proto není, zda zavést připojištění, ale jak kvalitní může zůstat dostupná péče pro co nejširší vrstvu obyvatel, domnívá se lékař Vladislav Chvála ze Společnosti psychosomatické medicíny a zakladatel Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci. Podle jeho názoru je třeba sloučit zdravotní a sociální pojištění, aby péče nenarážela na hranice mezi oběma rezorty. „Obával bych se obchodu se zdravím a obávám se, že neoficiální ‚spoluúčast‘ se nejspíš už leckde odehrává,“ říká lékař v dalším díle anketních rozhovorů na téma připojištění.
Vláda má ve svém prohlášení možnost zavést připojištění pro občany na dobrovolném základu. Identifikujete oblasti léčby, na které se dnes nebo v budoucnu nedostávají nebo nebudou stačit finanční prostředky?
Pokud by šlo skutečně o pojištění pro případ onemocnění, tak jako se běžně pojišťuje majetek pro případ škody, pak by bylo nejlepší nechat to v rukou profesionálů. Každá pojišťovna v případě běžných pojistek si umí dobře spočítat rizika a umí nabídnout i různé produkty. Jistě by to uměla i v případě zdravotního pojištění. Od nejlevnějšího, možná povinného „základního ručení“ pro případ běžného onemocnění, až po luxusní pojištění např. pro případy transplantace orgánů atp. Tak však naše zdravotní pojištění z principu nefunguje, je spíše jakousi povinnou daní se solidárním plněním. Kdyby byla medicína stále stejně nákladná, nejspíš by to takto stačilo. Ona je však rok od roku dražší, technologie se neustále vyvíjejí, možnosti léčby se významně zvyšují. Určit nyní, co je tím základním a co už nadstandardním postupem, je proto velmi těžké a celý systém se nutně dostává do potíží. Je to však otázka politická, nikoli odborná. Nikomu se nechce vyhlásit, že zdravotnictví není zadarmo. Pokud však možnost připojištění nezavedeme, tržní mechanizmy stejně nakonec diferenciaci mezi bohatými a chudými vytvoří. Otázka proto není, zda zavést připojištění, ale jak kvalitní může zůstat dostupná péče pro co nejširší vrstvu obyvatel.
Identifikujete nějaké zdravotní výkony, které dnes není možné hradit z veřejného zdravotního pojištění, a přitom by mohly přinést vyšší kvalitu nebo komfort pro pacienta?
Za naši odbornou společnost psychosomatické medicíny vidíme jednoznačný deficit v tom, že psychosomatická léčba není hrazená pojišťovnami. Odborník, který si sám hradí náročné vzdělání v bio-psycho-sociálním přístupu k nemocným, složí nástavbovou atestaci, věnuje svým pacientům více času, a odvádí kvalitnější práci, nemůže čas, který pacientům věnuje vykázat adekvátně na pojišťovnu. A přitom se formálně naše medicína hlásí k bio-psycho-sociálnímu modelu zdraví a nemoci dle WHO. Jenže lékaři se učí téměř výhradně biologické přístupy. Pokud až 40 procent pacientů s povinným zdravotním pojištěním trpí psychosomatickými symptomy, adekvátní léčba pro ně v současném sytému výuky lékařů není prakticky dostupná. Podobně je to s psychoterapií. Neuvěřitelné komplikace při jejím zavádění do praxe nejspíš souvisí s tím, že u nás je zdravotní a sociální pojištění oddělené. Hůř se tak počítají výhody léčebných metod, které se pohybují na pomezí zdravotní a sociální péče. Státu tak unikají velké prostředky. Do efektu léčebných metod nedokážeme zpravidla zakalkulovat ani daňové ztráty dlouhodobě nemocných a invalidizovaných osob.
Identifikujete některá léčiva, které dnes nejsou plně hrazena, a dávalo by smysl, aby se na ně lidé připojistili?
Za sexuologii například preparáty zlepšující potenci (Tadalafil) nehradí pojišťovna vůbec a jsou drahé. Významně přitom mohou ovlivnit kvalitu života. Jenže, kdo by se v mládí připojišťoval pro případ ztráty potence?
Dává smysl, aby u některých nových terapií mohlo fungovat dobrovolné připojištění?
Pokud stát nedokáže rozpoznat ekonomické výhody psychosomatické a psychoterapeutické léčby, možná by to šlo řešit připojištěním. Ale řešit nerovnoměrný vývoj medicíny přenesením nákladů na pacienta mi nepřipadá slušné ani spravedlivé. Proč by měla být nákladná (pouze biologicky orientovaná) léčba hrazena z povinného pojištění, kdežto slušný a psychoterapeuticky poučený rozhovor s lékařem si měl pacient platit sám, nejde mi do hlavy. Zvláště když vedení ČLK prohlašuje, že rozvoj psychosomatické medicíny je zbytečný, protože přeci celá naše medicína je bio-psycho-sociální. To prostě není.
V jakých oblastech by vám připojištění dávalo smysl?
V oblastech, které jsou věcí volby a ne kvality. Kvalitní by měla být každá zdravotní péče, i ta základní. Ale věcí volby by mohla být třeba možnost být léčen telemedicínou a různými alternativními postupy. Zájem by mohl být o léčbu s větším zapojením vlastní aktivity pacienta, více fyzioterapie, psychoterapie a lázeňské péče než pasivním užíváním preparátů. Nemyslím si, že by taková hypotetická zdravotní pojišťovna „Natura“ nebo „Aktiva“ zkrachovala pro nedostatek zájmu, možná spíš na nedostatek spolehlivých odborníků a obtížně stanovitelné normy léčby, to ano. Přílišná svázanost pojišťoven takovému hledání nejvýhodnějšího nastavení brání.
Potřebuje zdravotnictví vícezdrojové financování a posílení role soukromých zdrojů? Kde nejvíce?
Podle mého názoru potřebujeme sloučit zdravotní a sociální pojištění, aby péče nenarážela na hranice mezi oběma rezorty. Soukromé investice si žádají soukromé zisky. Obával bych se obchodu se zdravím. Ten je nebezpečný proto, že pacient je mnohem bezmocnější účastník takového obchodu. Jiná věc je způsob řízení. Když stát chce posílit nějaký druh péče, třeba péči o psychické zdraví dětí, měl by umět vytvořit podmínky pro subjekty, které s dětmi zacházet umí. Tak jako jsme to viděli v Dánsku. Tam je síť zařízení od školských poraden, přes ambulance, pracoviště rodinné terapie, denní stacionáře, institut náhradních a pomocných rodin až po specializovanou pedopsychiatrickou kliniku velmi dobře zorganizovaná a provázaná. A celé to uměli zařídit státní úředníci vyhlašováním programů a pomocí při jejich realizaci. U nás se takové věci prosazují jen tu a tam z nadšení zpravidla proti velkému odporu státu a zavedených autorit.
Dávalo by někde smysl zavést nebo zvýšit spoluúčast pacientů? Kde?
Obávám se, že neoficiální „spoluúčast“ se nejspíš už leckde odehrává. Bylo by třeba se na to podívat systémově, aby si starší a méně zdatná část populace nemusela zajišťovat běžnou péči úplatky. Spoluúčast by neměla vypomáhat tam, kde je stát neschopný zajistit například dostatečné příjmy lékaři za poskytnutou péči. Ale bylo by možné ji využít k větší motivaci pacienta. Lidé by možná byli aktivnější v případech, „když už si to musí platit“.