Romská sestra o identitě i působení na Instagramu: Proč je důležité ukazovat zdravotnictví bez filtru

Zatímco v první části rozhovoru mluvila sestra Sára Kaplanová obecně o problémech zdravotnictví, ve druhé části otevírá téma vlastní identity a předsudků spojených s tím, že je Romka. Popisuje také, proč začala tvořit obsah na Instagramu a jak její tvorbu vnímají kolegové ze zdravotnictví.

Otevřeně mluvíte o tom, že jste adoptovaná Romka. Jak jste se vyrovnávala s předsudky během dospívání a později v práci?

Nebylo to jednoduché ani v dětství ani později v práci. Vyrůstala jsem v prostředí, kde se Romové moc neviděli v profesích, jako je lékař nebo sestra. A musím říct, že i ve zdravotnictví jsem romské sestry nebo doktory potkávala minimálně.

Uvnitř týmu jsem naštěstí nikdy nezažila otevřený rasismus. Ale předsudky ze strany pacientů nebo návštěv jsem cítila. Lidé nejsou zvyklí, že před nimi stojí tmavá žena v uniformě sestry, a často na nich bylo vidět překvapení.

Dlouho jsem si kvůli tomu myslela, že se musím víc snažit. Že když mě někdo nezná a vidí, že jsem Romka, automaticky si mě zařadí do nějaké škatulky. Od dětství jsem nosila v hlavě, že musím okamžitě udělat dobrý první dojem, být perfektní, aby si nikdo neřekl něco ošklivého.

Už nemám potřebu se každému zalíbit

Setkáváte se s předsudky ze strany pacientů nebo jejich rodin i dnes?

Dnes už to mám jinak. Naučila jsem se to nebrat osobně a hlavně jsem si uvědomila, že za cizí předsudky nenesu zodpovědnost. Můžu ovlivnit jen to, jak pracuji, jak komunikuji, jak se chovám. Nemůžu ovlivnit, co si někdo chce myslet ještě dřív, než mě pozná. Paradoxně mě to ale posílilo. Naučilo mě to být odolná, sebevědomá a vědět, kdo jsem – bez ohledu na to, co si kdo myslí. A to se do mé práce promítá každý den.

Jsem v ní klidnější, jistější a víc zaměřená na sebe, na pacienta a na reálnou práci. Už nemám potřebu se každému zalíbit. Pokud si někdo i přes moji práci bude chtít myslet, že jsem hloupá, je to jeho problém. Žiji s tím v míru, unesu to a upřímně – jsem spokojená. Předsudky mě neomezují, jen mi připomínají, proč je důležité být profesionální a zároveň lidská.

Na Instagramu sdílíte autentické příběhy z praxe. Proč jste vlastně s tvorbou na sociálních sítích začala?

Pustila jsem se do tvorby hlavně proto, že jsem pořád narážela na to, jak málo lidí ví, co zdravotníci ve skutečnosti dělají. Lidé často nemají představu o realitě práce sestry, o tom, co všechno řešíme, co vidíme a jak velkému psychickému i emocionálnímu tlaku naše profese občas čelí. A mrzelo mě, že o spoustě věcí kvůli mlčenlivosti vůbec mluvit nemůžeme.

Chtěla jsem ukázat, že zdravotnictví není černobílé, že každý člověk se ze dne na den může stát pacientem a že za dveřmi pokoje se potkávají úplně rozdílné světy: od ředitele velké firmy až po bezdomovce.

Řekla jsem si, že alespoň něco můžu lidem přiblížit – realisticky, ale pořád s respektem k etice i GDPR. Chtěla jsem ukázat, že zdravotnictví není černobílé a že každý člověk se ze dne na den může stát pacientem. Že za dveřmi pokoje se potkávají úplně rozdílné světy: od ředitele velké firmy až po bezdomovce. A že sestra musí umět odborně pracovat, ale také komunikovat s každým úplně jinak.

Moje videa vznikla z potřeby tuhle realitu otevřít, dát jí lidský rozměr a mluvit i o věcech, které se běžně neříkají. Zároveň věřím, že když o zdravotnictví budeme mluvit víc pravdivě, může to přilákat více sester a ukázat, že tahle práce má smysl – pokud pro ni lidé dostanou podmínky, které si zaslouží.

Na jaké aspekty práce zdravotníků se vaše tvorba nejčastěji zaměřuje?

Věnuji se více tématům – řeším vyhoření, smrt, komunikaci s problematickými návštěvami, ale i to, jak zvládat první praxi, jak fungují reálné směny, co bych sama změnila v systému nebo ve školství. Tvořím i různé „desatera“ – takové praktické body, které můžou komukoliv pomoci orientovat se v téhle práci a nezbláznit se z ní.

Dělám to zadarmo, nedostávám za to žádné peníze. Dělám to, protože chci – pro lidi, kteří chtějí tu realitu vidět. A věřím, že když se jednou dostanu do pozice, kde budu moci mluvit za větší skupinu zdravotníků, tak to dělat budu.

Téměř jen pozitivní reakce

Jaké reakce dostáváte přímo od zdravotníků?

Upřímně – vůbec jsem nečekala, že to bude mít tak obrovský ohlas. Každý den mi chodí stovky zpráv. Mám tam tisíce nepřečtených – od doktorů, staničních sester, sanitářů, studentek, ale i zkušených starších sester. Mám tam vlastně celé spektrum zdravotníků. A z 99 % jsou reakce pozitivní. Lidé mi děkují, že o tom mluvím otevřeně, že dělám obsah, který se běžně nevidí, a že konečně někdo pojmenoval věci, o kterých se v nemocnicích radši mlčí.

Zdravotnictví má totiž ohromnou hodnotu, ale zároveň i slabiny, které se dlouhodobě přehlížejí. A nechci to říkat jako kritiku jednotlivých pracovišť – spíš jako popis reality, která se dotýká většiny zdravotníků napříč republikou.

Co byste chtěla, aby si lidé – ať už pacienti, zdravotníci nebo širší veřejnost – odnesli z vašich příběhů, nejen o zdravotnictví, ale třeba i o adopci?

U adopce bych chtěla vzkázat všem budoucím rodičům, že se není čeho bát. Adopce je něco nádherného. Děti si nevybraly, že byly odložené. Ale mohou dostat nový začátek, lásku, bezpečí a domov. Jsem živý důkaz toho, že když dítěti někdo věří, může z něj vyrůst silný a vyrovnaný člověk. Každému, kdo o adopci uvažuje, držím palce.

Zdravotnictví se nedá zlepšit tím, že budeme jen říkat, že „si sestra tu práci neměla vybírat“. Kdo to tedy jednou bude dělat?

Co se týče zdravotnictví – veřejnost by měla vědět, že zdravotníci jsou pořád jen lidé. Děláme práci, která je náročná odborně, psychicky i lidsky. Neexistuje žádný přesný návod, jak se má kdo chovat, jak má kdo reagovat v těžkých situacích. Každý z nás má jiné hranice, jiné zkušenosti, jiný den. Trocha respektu a pochopení dokáže udělat obrovský rozdíl. A někdy stačí opravdu málo. Hodně sester mi říká, že obyčejné „děkuji“ od pacienta je něco, co si budou pamatovat klidně i celý život.

Zdravotnictví se nedá zlepšit tím, že budeme jen říkat, že „si sestra tu práci neměla vybírat“. Kdo to tedy jednou bude dělat? Věřím, že když se o těchto tématech začne víc mluvit – lidsky, neútočně a otevřeně – může se systém posouvat správným směrem. Svět je někdy šílený, život je nepředvídatelný. O to víc bychom k sobě měli být laskavější. A hlavně – nekomplikovat si to tam, kde nás všichni potřebují nejvíc: v nemocnicích.