Lékárníci se stávají čím dál klíčovějšími hráči v očkovacích iniciativách po celém světě. Vyplývá to ze zprávy Mezinárodní farmaceutické federace (FIP), podle níž roste počet zemí, v nichž mohou lékárníci očkovat pacienty. Od roku 2020 se jejich počet dokonce zvýšil o 22 na celkových 56 (ze zemí, kde jsou dostupná data). Mezi státy, kde v posledních čtyřech letech k rozšíření kompetencí lékárníků v tomto smyslu přistoupili, patří například Německo, Polsko nebo Chorvatsko. V Česku se to zatím nechystá. Co tomu brání?
Zpráva FIP vychází z dat, sesbíraných ve 117 zemích světa. Z nich mimo jiné vyplývá, že za čtyři roky vzrostl počet zemí, v nichž lékárníci mohou očkovat pacienty, o 65 procent. „Tyto údaje podtrhují probíhající politické a regulační změny v mnoha zemích, které jsou nezbytné pro zavedení těchto cenných služeb v budoucnu,“ píše se ve zprávě. Země, které očkování v lékárnách v posledních letech zavedly, zahrnují Belgii, Chorvatsko, Itálii, Německo, Lotyšsko, Litvu, Polsko či Rumunsko. Stejně tato služba funguje v Alžírsku, Ghaně, Kamerunu, Nigérii, Jemenu či Spojených arabských emirátech. Celkem jde již o 56 zemí, přičemž Česká republika mezi ně nepatří.
„Ten trend je jednoznačný. Patrný byl již před covidem, přičemž covid roli lékárníků nejen v očkování, ale celkově v systému zdravotní péče ještě umocnil,“ okomentoval výsledky studie pro Zdravotnický deník předseda představenstva Grémia majitelů lékáren Marek Hampel. Je podle něj potřeba využít potenciálu lékáren tak, jak to činí v zahraničí. „Ostatní země už k tomu přistupují i díky tomu, že je to nejnižší bariéra v přístupu k očkování,“ řekl.
Nejlépe začít s chřipkou
Ze studie dále vyplývá, že ve 26 zemích lékárníci disponují povolením předepisovat určité vakcíny, a to i bez potřeby lékařského předpisu. I v tomto ohledu došlo oproti roku 2020, kdy toto právo měli farmaceuti pouze v sedmi zemích, k výraznému nárůstu. Zpráva také uvádí, že 37 ze 79 zemí zkoumaných v roce 2024 aktivně rozvíjí nebo navrhuje politiky na rozšíření pravomocí lékárníků v oblasti očkování, zatímco ve 42 zemích nejsou žádné současné politické změny týkající se této úlohy.
Co se týče druhů podávaných vakcín v lékárnách, tou nejčastější je vakcína proti chřipce, která je k dispozici ve 30 zemích. Není to náhoda. Očkování proti chřipce je zpravidla tím první, k němuž se při zavádění očkování v lékárnách přistupuje. „Všude v Evropě se začínalo chřipkou. Nelze začínat například očkováním proti hepatitidě, neboť by to mohlo vzbudit kontroverzi,“ vysvětlil Hampel.
Dalším velmi rozšířeným typem očkování, které lze v zahraničí podávat v lékárnách, je vakcína proti covidu-19, která je dostupná ve 29 zemích. Další vakcíny, jako jsou proti tetanu, hepatitidě B, pneumokokům, meningokokům či HPV, se podávají ve 14 až 20 zemích. Třináct zemí umožňuje lékárníkům očkovat všechny věkové skupiny, zatímco jiné země věkové kategorie omezují.
Zpráva rovněž uvádí, že veřejné mínění o očkování prováděném lékárníky je převážně pozitivní. Pilotní projekty ve Francii, Irsku, Belgii, Estonsku a Polsku ukazují vysokou spokojenost pacientů s očkováním prováděným lékárníky. Přesto přetrvávají výzvy, včetně odporu některých zdravotnických profesionálů a různých preferencí pacientů v některých zemích.
Tatér kompetentnější farmaceuta?
Při sledování růstu počtu i evropských států, které očkování v lékárnách zavedly, se nelze neptat, proč se to samé nedaří zavést v Česku. Podle Hampela se téma v minulosti opakovaně řešilo, ale vždy ztroskotalo na odporu lékařů. „Jejich ochota pustit tuto kompetenci mimo ordinace byla nulová,“ popsal šéf Grémia majitelů lékáren. Není přitom podle něj důvod, aby mezi lékaři a lékárníky byla v tomto bariéra. „Nevím, co za tím je. Možná je to obava z něčeho nového… Mnohdy je to v neprospěch pacienta. Přitom jsme na stejné lodi,“ zamýšlel se dále Hampel, podle kterého je trend světě přesně opačný než u nás. „Lékař tam s lékárníkem daleko více komunikuje. U nás se tomu lékaři brání,“ dodal.
Hampel upozorňuje, že neochota lékařů umožnit lékárníkům očkovat pacienty je o to nepochopitelnější, že sami bývají zahlcení nejen péčí o pacienty, ale i související administrativou, a přenesení části práce na farmaceuty by jim uvolnilo alespoň trochu času.
Druhá věc, která zavedení očkování z rukou farmaceutů v Česku brání, je platná legislativa. Podle zákona o ochraně veřejného zdraví nemůže lékárník „porušit integritu kůže“, což by injekční aplikace očkovací látky nutně obnášela. „Přitom například tatér ji porušit může. V tom máme coby vysokoškolsky vzdělaní zdravotníci, kteří se celoživotně vzdělávají a umějí zvládnout anafylaktickou reakci stejně jako v ordinaci lékaře, určitý hendikep,” vadí Hampelovi.
Co tedy s tím? „Musíme hledat konsenzus u všech odborných společností, hygieny a Státního zdravotního ústavu,“ míní Hampel. A vtaženy do debat podle něj musí být i zdravotní pojišťovny, neboť ty coby plátci by měly mít zájem na tom snižovat náklady na péči. A je dramaticky méně nákladné uhradit vakcínu a její aplikaci, než léčbu člověka, který onemocněl v důsledku toho, že očkování nepodstoupil.