Připojištění má smysl, jen pokud změníme stávající pravidla toho, co je dnes plně hrazené ze zdravotního pojištění, říká v dalším díle anketních rozhovorů na téma připojištění Filip Vrubel, výkonný ředitel České asociace farmaceutických firem. Ačkoli největší podíl spoluúčasti připadá v Česku právě na doplatky léky, nejedná se podle něj o oblast, která by k připojištění motivovala. Doplatky totiž paradoxně vznikají u levnějších skupin léků, zatímco ty nejmodernější a nejdražší jsou pro pacienty dnes zpravidla zdarma. Myšlenku vyšší míru spoluúčasti však podporuje, a to nejen v oblasti zdravotnictví.
Vláda má ve svém prohlášení možnost zavést připojištění pro občany na dobrovolném základu. Identifikujete oblasti léčby, na které se dnes nebo v budoucnu nedostávají nebo nebudou stačit finanční prostředky?
Domnívám se, že nelze jednoduše přidat připojištění nad rámec systému veřejného zdravotního pojištění tak, jak je nastaven nyní. V praxi by se totiž takové připojištění uplatnilo v podstatě jen na oblast doplatků na léky, některé zdravotnické prostředky, zejména ty, které se používají při výkonech, dále na stomatologii a hotelové a přidružené služby v rámci lůžkové péče.
Největší podíl spoluúčasti pacientů připadá v Česku na doplatky na léky a většina se jich soustředí na několik desítek druhů léků, které nelze úplně označit jako život zachraňující a esenciální farmakoterapii. Navíc se jejich cena pohybuje v řádech stovek korun. Naopak nejmodernější léky v řádech stovek tisíc korun za balení jsou díky současnému nastavení systému pro pacienty zdarma.
I když to může znít zajímavě, na robustní pojistný produkt, který by zaujal relevantní část občanů, by to tak patrně nevystačilo. Zejména proto, že ve skutečnosti to nejdražší, co může zdravotnický systém nabídnout, je pro pacienty dnes zdarma. Tedy poskytování zdravotní péče při hospitalizaci, stejně jako poskytnutí léků a zdravotních pomůcek při hospitalizaci a dále centrové léky.
Životní i neživotní pojištění nás obecně mají chránit před neočekávanými událostmi, které mají zásadní dopad na život, a které bychom bez kvalitní pojistky nemuseli finančně ustát. Nemyslím si, že stejně silná motivace by mě osobně vedla k připojištění ve zdravotnictví, v němž by mi pojišťovna uhradila náklady na spoluúčast v řádu stovek korun, například za lehčí plastový obvaz místo sádry, za nadstandardní pokoj v nemocnici nebo za doplatky na venofarmaka. A kdyby se našly i takové výkony a produkty, kde se cena bude pohybovat v desítkách tisíc korun, jako třeba lepší kloubní náhrady či moderní oční čočky, půjde spíše o jednorázovou investici. Tu si movitější klientela zaplatí ze svého a nepotřebuje připojištění, zatímco většina lidí si patrně vystačí s plně hrazeným standardem. Jinými slovy, připojištění má smysl, jen pokud změníme stávající pravidla toho, co je dnes plně hrazené ze zdravotního pojištění. A taková změna je nejen nesmírně politicky ožehavá, ale i složitá vzhledem k ústavní konformitě s právem na bezplatnou zdravotní péči.
Identifikujete nějaké zdravotní výkony, které dnes není možné hradit z veřejného zdravotního pojištění, a přitom by mohly přinést vyšší kvalitu nebo komfort pro pacienta?
Myslím, že takových výkonů, které vůbec není možné hradit z veřejného zdravotního pojištění, nebude mnoho na vytvoření svébytného pojistného produktu. Snad s výjimkou stomatologické péče a stomatologických výrobků.
U zdravotnických prostředků půjde o poměrně malé spektrum a v zásadě bude existovat jiná zaměnitelná alternativa, která hrazená bude.
U léčiv to až na podpůrné a doplňkové léky určené vyhláškou (z nich zejména antikoncepce či léky na erektilní dysfunkci) nepřichází v úvahu téměř vůbec. U léčiv navíc paradoxně ty nejdražší a nejmodernější léky jsou zpravidla bez doplatku. Naopak léky ověřené a levné, na jejichž dostupnosti závisí léčba stovek tisíc pacientů v Česku, doplatky mají, což nejvíce odnášejí čeští senioři, případně mladé rodiny s dětmi. Logiku by mi tedy spíše dávala legislativní změna, která tyto skupiny obyvatel lépe ochrání, a naopak alespoň symbolická spoluúčast by měla být u ekonomicky aktivních obyvatel v segmentu vysoce nákladné péče.
Identifikujete některá léčiva, které dnes nejsou plně hrazena, a dávalo by smysl, aby se na ně lidé připojistili?
Současný systém hradí léky podle externích cenových referencí. Pokud jde o jedinečný nezaměnitelný lék, který stojí v celé EU stejně, pak je u nás hrazen plně bez ohledu na to, jak je drahý. Paradoxně tak doplatky vznikají ve skupinách léků, kde je silná konkurence, a v zásadě u mnohem levnějších skupin léčiv. Tedy těch s průměrnou cenou za balení v řádech stokorun. To není pro připojištění motivační.
Na druhou stranu si ale lze představit parametrické změny systému tak, aby se doplatky neodvíjely od cen daných léků v Evropě, ale aby měly svébytné postavení v systému. Dnes jsou totiž doplatky u nás tak nějak vedlejším produktem mezi regulací ceny a regulací úhrady ze zdravotního pojištění. Jsou přitom země, kde se doplatek přímo reguluje, ať už nominálně nebo procentně. V takových systémech dává připojištění na léky patrně větší smysl.
Dává smysl, aby u některých nových terapií mohlo fungovat dobrovolné připojištění?
V Česku máme jeden z nejsociálnějších a nejsolidárnějších systémů. To je správné a přispívá to k obecnému blahobytu obyvatel. Ale aby to bylo dlouhodobě udržitelné, musíme podle mě sociálně citlivě revidovat to, na co by ekonomicky aktivní obyvatelstvo mělo více přispívat.
Jakkoliv jsem v předchozích odpovědích byl spíše skeptický, pravdou je, že podporuji zavedení vyšší míry spoluúčasti ve zdravotnictví. Přinesla by systému více prostředků, možná více zdrojů pro financování, a má nezanedbatelný motivační efekt s ohledem na péči o zdraví.
V jakých oblastech by vám připojištění dávalo smysl?
Zatím se toho stále málo udělalo u zdravotně-sociálního pomezí. Všichni vidíme demografické trendy a víme, jak bude narůstat potřeba péče o seniory v příštích dekádách, a to jak té zdravotní, tak sociální, a potřeba pobytových služeb. Příliš ale neinvestujeme do této oblasti. Dnes se v tomto slepě spoléháme na stát a samosprávu. Umím si ale představit, že pokud by ruku v ruce s komerčním připojištěním, které by cílilo na péči ve stáří, šly i soukromé investice do této části infrastruktury, mohlo by toto být skutečně zajímavé, a navíc společensky prospěšné.
Potřebuje zdravotnictví vícezdrojové financování a posílení role soukromých zdrojů? Kde nejvíce?
Ano, potřebuje. Je to nezbytné proto, abychom si mohli udržet vysoký standard toho, co naše sociální a solidární zdravotní pojištění dnes pokrývá. Nejde to však podle mého názoru tak, že ke stávajícímu systému, který má bohatý standard, přilepíme připojištění kryjící několik málo oblastí, které dnes (spíše systémovou chybou) hrazeny nejsou či jsou hrazeny jen částečně. Cestou je stávající systém zreformovat tak, aby při nezměněné ochraně sociálně slabších obyvatel zavedl drobnou míru spoluúčasti ekonomicky aktivních občanů. Ta nesmí být likvidační a nesmí být překážkou pro čerpání skutečně potřebné péče, ale měla by motivačně a solidárně přispět k vyšší stabilitě systému a zkvalitnění péče pro všechny.