Systém financování německých nemocnic se musí změnit. Mají málo peněz na investice, a tak hledají zdroje jinými cestami. Jenže je to na úkor kvality péče. Jednou z možností, jak problém vyřešit, je financovat kliniky pouze ze spolkového rozpočtu a nikoli duálně, jako je tomu dnes. Myslí si to Berthold Wigger, člen Kronberger Kreis, vědeckého poradního výboru think tanku Stiftung Marktwirtschaft, který poskytl rozhovor odbornému deníku Deutsches Ärzteblatt.
Zásadním problémem financování německých nemocnic je jeho roztříštěnost. Z toho pak plynou nedostatečné zdroje na investice a výsledkem je, že kliniky hledají jiné způsoby, jak si potřebné peníze na obnovu svého vybavení či pořizování nového opatřit. Přesvědčen je o tom, Berthold Wigger, člen Kronberger Kreis, vědeckého poradního výboru think tanku Stiftung Marktwirtschaft.
„Spolkové země jen nedostatečně plní svou odpovědnost za zajištění dodatečných zdrojů pro nemocniční investice. Nemocnice se proto snaží generovat peníze prostřednictvím velkého počtu léčebných případů, které obslouží. Jenže to pak vede k velmi vysokému počtu nemocničních lůžek v německých nemocnicích,“ řekl Wigger v rozhovoru pro odborný deník Deutsches Ärzteblatt.
Kliniky hledají cesty, jak získat chybějící peníze pro investice
Takto nastavený systém je podle něho špatný. Motivuje totiž nemocnice, aby měly co nejvíce léčebných případů, prostřednictvím kterých generují co nejvyšší výnosy, ale zároveň se kliniky snaží o co nejnižší náklady na přímou péči o pacienta. Tím si zvyšují marže, což jim zajišťuje peníze na investice, které jim právě ze svých rozpočtů v nedostatečné míře poskytují zemské vlády.
„V minulosti to mělo za následek nedostatek sester u lůžka. Nedávno zavedený rozpočet na ošetřovatelství má za cíl odstranit nedostatek ošetřovatelského personálu. Představuje však pouze léčbu symptomů, protože motivace k vytváření marží pro nedostatečně financované investice nemocnic skrze léčení co největšího počtu případů zůstává,“ dodal Berthold Wigger.
To má důsledky i pro samotné lékaře. „Mohli být vystaveni konfliktu při zvažování léčby, která je více ekonomicky motivovaná než lékařsky indikovaná,“ myslí si Wigger. I z tohoto důvodu se staví za takzvaný monistický systém financování nemocnic. Tedy aby peníze klinkám přestaly posílat zemské vlády ze svých rozpočtů, ale aby nemocnice byly financovány pouze z rozpočtu spolkového. Zanikl by tak současný duální systém. „Monistické financování by ale také znamenalo více centrálního plánování,“ upozornil Berthold Wigger.
Plánování nemocnic je dnes příliš složité
Přestože je sám spíše proti posilování prvků centrálního plánování, v případě plánování financování nemocnic by to podle něho nemuselo být na škodu. „V současnosti je nemocniční plánování charakterizováno složitou sítí kompetencí rozdělených mezi spolkovou vládu a vlády zemské. S tím spojená vysoká míra intenzity kontroly vede k silnému trvání na statutu quo,“ řekl dále Berthold Wigger.
Podle něho se mimo to projevuje silný vliv regionálních rozhodovacích orgánů na plánování nemocnic, což ale vytváří přívětivé prostředí pro existenci nadměrného počtu malých nemocnic. A i v tom vidí Wigger problém. „Menší nemocnice obsluhují menší počet pacientů. Proto se tam získává méně zkušeností s méně častými případy léčby. Empirické studie ukazují, že nízkým počtem případů trpí kvalita léčby. Menší nemocnice jsou také obecně hůře vybaveny velkými zdravotnickými přístroji a vybavením,“ upozornil Wigger.
Ekonomicky efektivní nemocnice musí mít aspoň 300 lůžek
Vedle nižší kvality léčby Wigger vidí také nižší ekonomickou efektivnost malých nemocnic. „Empiricky by nemocnice měly mít alespoň 300 lůžek, aby se ekonomicky vyplatily. V Německu mají ale dvě třetiny všeobecných nemocnic lůžek méně. Větší nemocnice obecně nabízejí lepší kvalitu léčby a jsou ekonomicky efektivnější. Zavírání malých nemocnic tak povede k lepší levnější péči o pacienty,“ dodal odborník.
Na otázku, jak by vlastně vypadalo ono centrální plánování nemocniční péče, Wigger odpověděl: „Jsem zastáncem definování kritérií pro minimální a maximální péči na spolkové úrovni, která zajistí komplexní péči o pacienty. Kritéria minimální a maximální lůžkové péče musí být lékařsky definována a politicky rozhodnuta. Ústředním úkolem plánování nemocnic na spolkové úrovni by bylo zajistit, aby byla zaručena minimální péče. V zásadě i při centrálním plánování nemocnic lze specifikace kvality pro jednotlivé skupiny služeb regionálně diferencovat.