Evropská léková agentura (EMA) je od 1. března o něco silnější. Nové pravomoci jí dává nové nařízení, jež posiluje její roli zejména v případech krize jako ta covidová. Agentura by měla být schopna například rychleji a účinněji reagovat při hodnocení a schvalování nových léků a vakcín nebo hrát větší koordinační roli během klinických studií. Nově má pak sledovat a zmírňovat rizika potenciálního i skutečného nedostatku léků a také zdravotnických prostředků. K tomu má mj. zřídit Evropskou platformu pro monitorování nedostatku. O tom, co konkrétně se mění a jak se to dotkne farmaceutických firem jsme si povídali s výkonným ředitelem České asociace farmaceutických firem (ČAFF) Filipem Vrubelem.
Jak se tedy mění systém hlášení reálného či potencionálního výpadku léku ze strany firem, mění-li se vůbec?
Do letošního září musí farmaceutické firmy informovat Evropskou lékovou agenturu (EMA) o svých kontaktních místech pro plnění povinností uvedených v novém nařízení. Firmy budou muset nastavit robustní procesní model a patrně i technické řešení, kdo a jak bude situaci na všech trzích EU sledovat a kdo bude sledované okolnosti hlásit EMA. EMA pak bude u kontaktních osob zodpovědných za reporting požadovat informace o léčivech uvedených na seznamu tzv. kriticky důležitých léčivých přípravků. Ten však dosud není k dispozici, a proto se těžko odhaduje, jak náročné bude nastavit všechny potřebné procesy.
Do jaké míry se toto hlášení harmonizuje, co se má hlásit? Co z toho vyplývá pro firmy?
EMA může požadovat informace z celého životního cyklu přípravku, například identifikaci výrobních míst léčivých přípravků a dokonce i výrobních míst jejich účinných látek, informace o dodávkách, poptávce, a také informace o plánech prevence a zmírňování nedostatků přípravků a účinných látek. Informace o distribuci si může EMA vyžádat i od distributora, příp. dalších relevantních subjektů, třeba lékáren.
Co se týče hlášení nedostatku jednotlivých léčivých přípravků, jsou firmy povinny hlásit informace o skutečném ale i potenciálním nedostatku – jeho začátku i konce a jeho domnělé i známé příčiny. Vzhledem k tomu, že EMA bude moci požadovat informace i od dalších subjektů v rámci distribučního řetězce, předpokládáme, že bude od firem požadovat podrobné informace také o odběratelích, aby mohla identifikovat tyto subjekty. Z toho úhlu pohledu tak bude nutné hlásit více údaje, než které firmy hlásí dnes jednotlivým lékovým autoritám. Přestože jádro hlášení bude odpovídat tomu, co dnes firmy hlásí podle § 33 našeho zákona o léčivech (začátek uvádění na trh, přerušení dodávek, ukončení uvádění na trh), a dále dle pokynů SÚKL REG-13 a DIS-13, nebude to úplně totožné, a to ani po obsahové stránce, a bohužel vůbec to nebude totožné pro stránce technické a procesní.
Nestačí také pouhé hlášení situace. Firmy jsou zároveň povinny poskytnout důkazy, které prokazují skutečný nebo potenciální nedostatek přípravků, a zohlednit doporučení od EMA přijatá za účelem předcházení nedostatku, a dodržovat opatření přijatá na úrovni EU nebo členských států za tímto účelem.
A kam přesně tedy budou firmy tyto informace posílat?
Veškeré výše uvedené informace budou muset farmaceutické firmy poskytovat prostřednictvím Evropské platformy pro monitorování nedostatku léčivých přípravků, která má být plně funkční 2. února 2025. Nařízení uvádí, že by nemělo docházet k jakémukoliv zdvojování podávání zpráv. Bude tedy ještě otázka, jak se změní způsob a rozsah oznamování českému Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv podle zákona o léčivech. A zda nebude potřeba změnit tuzemskou legislativu, která duplicitám zamezí.
Vzniká tedy skutečně systém předávání validních a standardizovaných dat o výpadcích nebo hrozícím nedostatku v reálném čase, jak to prezentují unijní orgány?
V případě, že EMA dojde k závěru, že na základě hlášení uznává skutečný či potenciální nedostatek léčivého přípravku, hovoří nařízení o tzv. závažné události. Uznání závažné události by mělo být možné i z preventivných důvodů. Nicméně je otázkou, jaká metodika pro uznání hrozícího nedostatku bude zvolena a jaké situace budou vyhodnoceny jako vážné riziko pro veřejné zdraví vyžadující naléhavou koordinaci na úrovni EU s cílem zajistit vysoký stupeň ochrany lidského zdraví. To je totiž definice oné závažné události. EMA se k této své roli zatím nevyjádřila.
Nedostatek je definován jako situace, kdy nabídka léku (či zdravotnického prostředku), který je na trhu EU, z jakékoli příčiny neuspokojuje na vnitrostátní úrovni poptávku po něm. Není to příliš široké?
Definice nedostatku léčivého přípravku je skutečně velice obecná. S ohledem na variabilitu příčin jeho vzniku ale souhlasím s tím, že více konkrétní být asi nemůže. Nedostatek je jednoduše rozdíl mezi poptávkou a nabídkou a musí být v konkrétní situaci a čase vždy náležitě zkoumán. Vodítko postupu zkoumání zatím nemáme. Funkčnost či nefunkčnost systému tak v tomto případě nebude ležet v definici, ale spíše v tom, jak bude EMA konkrétní situace hodnotit. A očekávám, že se ten přístup bude v čase určitým způsobem vyvíjet, než se EMA s touto agendou naučí pracovat a ustálí se určitá praxe.
K vytvoření seznamu kritický důležitých léků dochází až po uznání závažné události nebo mimořádné situaci v oblasti veřejného zdraví. Toto může být ale i preventivní, nemusí tedy docházet už k reálnému nedostatku, bude dostačující, když je tady obava z nedostatků léčiv ve vícero státech EU (více než jeden). Monitorovat nedostatky léčiv bude nová výkonná řídící skupina v rámci EMA.
Vidíte v nové legislativě nějaké limity, ať již obecně či z hlediska přípravy na další krize?
Reálný „úspěch“ nové legislativy budeme moct vyhodnotit až po uvedení nového nařízení v život. Nastavuje se masivní systém hlášení, kdy bude mít EMA informace jak od farmaceutických firem, tak od národních autorit (v našem případě SÚKL), příp. i od distributorů a lékáren. Otázkou tedy zůstává, zda bude EMA schopna s takovým množstvím dat efektivně pracovat a jak bude reálně nápomocna v řešení případných nedostatků, a to zejména z pohledu jednotného trhu v rámci EU.
Zatím tedy vidíme robustní systém hlášení, ale nevidíme, jak přesně má pomoci v tom, aby k výpadkům nedocházelo, resp. aby se dopad výpadků minimalizoval. Obávám se, že tohoto cíle tímto nařízením ani dosáhnout nejde. Řešením je spíše komplex opatření v oblasti regulace registrací léčiv, uvedení na trh, cenových a úhradových mechanismů, které by snad mohly vzejít z revize obecné lékové legislativy, kterou Evropská komise nyní připravuje a kterou má na konci tohoto roku představit.
Nařízení nově zavádí posílené vědecké poradenství v oblasti vývoje nových léků a klinických hodnocení. Jak může pomoci firmám?
Nový zrychlený postup vědeckého poradenství se týká vývoje v rámci mimořádné situace v oblasti veřejného zdraví. Pracovní skupina pro mimořádné situace poskytne poradenství do dvaceti dnů od dodání veškerých požadovaných informací. Při povolování žádosti o klinické hodnocení, pro kterou bylo poskytnuto vědecké poradenství, členské státy toto poradenství zohlední, není tím ale dotčen etický průzkum. Pro srovnání, dnes výbor CHMP (Výbor EMA pro humánní léčivé přípravky, který doporučuje Evropské komisi nové léky ke konečnému schválení – pozn.red.) má 120 dnů na poskytnutí vědeckého poradenství, i když v odůvodněných případech může lhůtu zkrátit.
Komise se zde zaměřuje primárně na vývoj zcela nových molekul, případně i repurposing (nové využití – pozn.red.) stávajících moderních léčiv. Otázkou však je, jak postupovat při repurposingu již zavedených léčiv, registrovaných třeba národními či MRP/DCP procedurami (postupy pro uznání registrace léku ve více státech EU najednou – pozn.red.). Během pandemie covidu-19 bylo několik případů, kdy se zkoumal účinek již zavedených léčiv právě na prevenci či léčbu tohoto onemocnění, avšak některé tyto léky byly na trhu již dlouho a registrovaly se nikoliv centralizovaným postupem, proto posouzení vhodnosti dalšího zkoumání zůstalo na lokálních autoritách. Ukázalo se však, že ne všechny jsou na takový způsob přemýšlení vůbec připraveny. Rychlý postup ve věci a inovovaný pohled na risk-benefit analýzu, zkoumání účinnosti léčby na nová onemocnění bez možnosti spolehnout se na drahé a zdlouhavé klinické studie, to vše v krizích jakou byla právě pandemie vyžaduje úplně jiný způsob práce, než na jakou jsou národní lékové autority zvyklé.