Od 1. ledna v Česku skončí kojenecké ústavy, tedy ústavy pro děti do tří let. V tuto chvíli v nich pobývá stovka dětí, i u těch je ale naplánováno, co s nimi po Novém roce bude. Většina kojeneckých ústavů se přitom transformovala na jiný typ péče, který se soustředí například na péči o postižené děti nebo na respitní služby. Jak příprava na konec kojeneckých ústavů probíhala a na čem ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) pracuje nyní, přiblížila v podcastu MPSV Na vlnách práce a sociální politiky ředitelka Odboru rodinné politiky, ochrany dětí a sociálního začleňování Petra Kačírková.
K rozhodnutí o uzavření domovů pro děti do tří let, tedy kojeneckých ústavů, došlo v roce 2021. Tehdy začal platit zákon, podle něhož nebudou moci být od 1. ledna 2025 děti do tří let umisťovány do ústavní péče (při schvalování změnového zákona o sociálně zdravotním pomezí ve sněmovně byl načten pozměňovací návrh, který zákaz o rok odkládá, ale neprošel, psali jsme zde). Za další tři roky, tedy od 1. ledna 2028, pak bude následovat zákaz umisťovat do ústavní péče děti do sedmi let. Diskuze o tomto kroku ovšem běžela již dlouhé roky předtím.
„Už profesor Matějček v 50. a 60. letech upozorňoval, že institucionální výchova je pro takto malé děti nejméně vhodná a téměř nevratně poškozuje jejich vývoj. V našem státě v těchto zařízeních pracují lidé, kteří mají děti velmi rádi, ale když máte na směnu šest miminek či malých dětí, které musíte v častých intervalech nakrmit, nemůžete reagovat na jejich individuální potřeby, zvednout je ve chvíli, kdy pláčou, jako to dělají maminky. Tam vzniká citová vazba a dítě se učí získávat pocit bezpečí,“ objasňuje Petra Kačírková.
Z dosavadních ústavů ovšem ukončí činnost a opustí místo, kde fungovaly, jen dvě nebo tři zařízení. Většina se transformuje a už nyní mají zaregistrovaný jiný typ služby. Pro děti s postižením, o něž se jejich rodina není schopna postarat, jsou určeny domovy pro lidi se zdravotním postižením zaměřené na děti. Některá zařízení přecházejí na dlouhodobou lůžkovou péči, která je taktéž zaměřena na pomoc rodinám s postiženými dětmi. Mnohá pak budou poskytovat odlehčovací služby, což je také věc, po které rodiny s postiženými dětmi velmi volají a v terénu jich není dost. Další možností je malý dětský domov, který je určen pro čtyři až šest dětí v bytě či domku se stálým personálem. A novela zákona o zdravotních službách by měla přinést ještě jednu možnost v podobě center komplexní péče o děti (psali jsme například zde), která budou nabízet ambulantní, terénní i lůžkovou péči určenou pro rodiny s vážně nemocnými dětmi.
„Všechny děti ze stávajících ústavů přitom máme kam dát. U každého jednotlivého dítěte máme informaci, co se s ním děje a co s ním bude,“ podtrhává Kačírková.
V dubnu letošního roku přitom bylo v kojeneckých ústavech 320 dětí, podle Kačírkové to ovšem z pouhé třetiny skutečně byly děti do tří let. „Byla tam celá řada starších dětí, dokonce i 17letých. Už to ukazovalo, že zařízení ztratila svou původní funkci starat se o malé děti. Mnohdy se jednalo o děti s postižením, které už pak nebyly nikam přemístěny. A byla tam také řada dětí ze sociálních důvodů. Když se pak během roku dělalo sledování, kam děti odcházejí, asi 40 procent se jich vracelo do biologické rodiny, protože je maminka odložila do kojeneckého ústavu třeba proto, že neměla kde bydlet a bála se, že se o dítě nezvládne postarat,“ popsuje Petra Kačírková.
Ze zmíněných 320 dětí je v tuto chvíli vyřešeno 220, které tak již v ústavech nejsou. Ze zbylé stovky by třicítka velmi postižených dětí měla plynule přejít do nového typu péče, která ale bude poskytována v tom samém zařízení. U další třetiny dětí, obvykle velkých sourozeneckých skupin, jsou připraveny plány přesunu a případně se již připravují na přemístění.
„Zbytek dětí je v jednom zařízení, které není domovem pro děti do tří let. U těchto dětí tak nemusí být k 1. lednu známo, kam přesně dál půjdou, a jejich situace se ještě řeší,“ dodává Kačírková.
Potřebujeme posílit prevenci
Projektový tým na ministerstvu zdravotnictví přitom od chvíle, kdy bylo jasné, že od 1. ledna 2025 kojenecké ústavy skončí, nabízel podporu krajům, které jsou obvykle zřizovateli daných zařízení, a také jednotlivým OSPODům (tj, orgánům sociálně-právní ochrany dětí). Některé kraje přitom už před platností legislativy dělaly vše pro to, aby měly v ústavní péči co nejméně dětí, další pak věc začaly řešit s platností zákona – síť alternativních služeb a dostatek pěstounů totiž není možné vybudovat z měsíce na měsíc. Pár krajů ale začalo později, takže pak bylo nutno řešit větší počet dětí, než by bývalo bylo nutné.
„Nabízeli jsme intenzivní podporu ve složitých případech, kdy například bylo jasné, že se dítě nemůže vrátit do své biologické rodiny. Pomáhali jsme s přehodnocením situace příbuzných, popřípadě s hledáním náhradní rodinné péče u nepříbuzenských pěstounů,“ přibližuje Petra Kačírková.
Některé z dětí, které nebyly postižené, odešly do přechodné pěstounské péče, během níž bude nalezeno trvalé řešení. Momentálně přitom MPSV pracuje na sjednocení praxe v každém kraji tak, aby všude měli nachystanou neodkladnou péči, tedy pěstouny na přechodnou dobu, kteří jsou při službě připraveni 24 hodin denně a OSPODy je budou moci kdykoliv oslovit s tím, že je okamžitě potřeba dítě převzít. V souvislosti na přípravu zákazu umisťování dětí do sedmi let do ústavní péče by také měli být i do legislativy zakotveni profesionální pěstouni, což by bylo zaměstnání a obdoba pěstounů na přechodnou dobu, ovšem se speciálním vzděláním a zaměřením na ty nejnáročnější děti.
„Musíme ale hlavně podporovat preventivní služby. Stále máme velký počet dětí, které se odebírají z rodinného prostředí. Nemáme dost programů na zvyšování rodičovských kompetencí, kdy může jít o rodiče, kteří třeba sami vyrostli ve velmi složitém rodinném prostředí nebo ústavní péči, ale neznamená to, že by své děti neměli rádi. Přestože to už není legální, stále také máme v kombinaci důvodů pro odebrání z velké části důvody sociální – ztráta bydlení či zaměstnání rodičů. Proto potřebujeme posílit dostupné bydlení,“ podtrhává Kačírková.
MPSV také už tři roky připravuje legislativu, díky které by nemělo hrát roli, zda je dítě ve školském či zdravotnickém zařízení, ale aby síť služeb byla budována kolem potřeb dítěte a rodiny.
„Je to náročný úkol, protože to přináší velkou změnu. Intenzivně na tom pracujeme, a chtěla bych poděkovat občanskému sektoru a zástupcům odborníků, kteří se podíleli na připomínkování materiálů. Myslím, že se povedlo dosáhnout konsenzu na tom, jak by systém měl vypadat, nicméně protože jde o legislativu velmi zlomovou, nelze jí napsat horkou jehlou,“ uzavírá Kačírková.