V Česku se neplodnost týká přibližně pětiny párů. Ve třetině případů je problém na straně ženy, třetina je dána kombinací faktorů obou partnerů a ve zbývající třetině jsou důvodem potíže muže. Neplodnost tedy trápí obě pohlaví stejně, legislativa v Česku ale umožňuje pojišťovnám hradit umělé oplodnění pouze na rodné číslo ženy – a to i v případě, že neplodný je muž. Je tento systém dostačující, nebo by měl více reflektovat realitu partnerské neplodnosti? Zdravotnický deník zjistil, že pohledy odborníků se v mnohém liší.
Žádost o umělé oplodnění žena podává společně s partnerem, protože službu podstupují jako tzv. neplodný pár. Podle zákona má na základě indikace a doporučení registrujícího gynekologa nárok na tři cykly IVF s přenosem embryí hrazené pojišťovnou, v případě přenesení pouze jednoho embrya při prvních dvou cyklech se jí hradí ještě čtvrtý. Pokud žena tyto pokusy vyčerpá, musí si další platit sama. I v případě, že neplodný je v páru muž. Právo na úhradu dalších pokusů pojišťovnou pak žena nemá ani za situace, že by je chtěla absolvovat s novým partnerem. Její předchozí partner ale na rozdíl od ní pokusy s novou partnerkou čerpat může.
Postoj ministerstva zdravotnictví je v tomto směru jasný. „Přestože podle zákona o specifických zdravotních službách může o asistovanou reprodukci žádat společně pouze muž a žena představující neplodný pár, fakticky léčba spočívá v provedení umělého oplodnění ženě, a tedy nedává věcně příliš smysl hradit tuto léčbu mužům, jelikož nelze provést umělé oplodnění muži,“ informuje mluvčí resortu Ondřej Jakob.
Nevýhoda pro stálé, nebo naopak nové páry?
Podle uvedeného zákona postupuje v případě úhrad asistované reprodukce i Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP), podle které je stávající úprava dostačující. „Je nastavena tak, aby úhrada z prostředků veřejného zdravotního pojištění byla v maximálně možné míře racionální, aby nedocházelo ke zneužívání, aby byla zohledněna i odborná stránka věci a zároveň nebyly finanční prostředky vynakládány neefektivně. Změna nároku na další úhradu v souvislosti s novým partnerem by mohla vést k účelovému chování,“ shrnuje mluvčí VZP Viktorie Plívová.
Pohledy odborníků na to, zda je výše popsaný systém spravedlivý, se ale rozcházejí. Primář Centra reprodukční medicíny ISCARE Jan Lacheta říká, že by měla legislativa více reflektovat realitu partnerské neplodnosti, kde mužské faktory tvoří až polovinu případů a současné nastavení zákona muže částečně přehlíží. Žena by podle Lachety měla mít nárok na nově hrazené pokusy umělého oplodnění s novým partnerem: „Neplodnost může být způsobena konkrétními kombinacemi genetických či biologických faktorů mezi partnery. Pokud žena změní partnera, situace se zásadně mění a nové pokusy mohou mít větší šanci na úspěch. V zájmu rovnosti a podpory reprodukčního zdraví by mělo být možné pokusy obnovit s novým partnerem.“
Jinak to vidí vedoucí lékař IVF, Gennet na Praze 7 Miloš Černý. „I když to pro nás jako centra asistované reprodukce není výhodné, tak si myslím, že současně hrazené 4 cykly jsou dostatečné a velká většina párů otěhotní. Pokud by s každým novým partnerem vznikal nárok na další 4 cykly, byly by ženy se stálým partnerem v nevýhodě,“ říká.
Podle předsedy Výboru sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti ČLS JEP Štěpána Machače jde o zaběhnutý systém, který zcela spravedlivý není, ale plátcům, tedy zdravotním pojišťovnám, umožňuje kontrolovat počet stimulací v rámci velmi nákladné léčby IVF.
„Vzhledem k úspěšnosti léčby je šance na otěhotnění vysoká. Pokud neotěhotní a je jasná diagnóza na straně muže, je tento systém opravdu nespravedlivý. Partner, pokud si najde novou partnerku – tak ta nárok na úhradu má,“ dodává Machač s tím, že těchto případů ale není mnoho. „Raději bychom přidali cykly těm, kteří s léčbou IVF uspěli, ale mají pouze jedno dítě a touží po druhém,“ podtrhuje.
Ženy mateřství odkládají
Nerovnost panuje také ve věkové hranici, při níž pojišťovny asistovanou reprodukci proplácejí. V roce 2022 došlo u žen k navýšení a aktuálně jsou z veřejného zdravotního pojištění zdravotní služby ve formě mimotělního oplodnění hrazeny ženám od 18 let do dne dosažení 40 let (39 let + 364 dní).
U mužů podobná hranice stanovena není, přestože i u nich je vyšší věk považovaný za rizikovější. Podle Štěpána Machače je však rizikovost u mužů do 50 let ve srovnání s ženami mnohem nižší, což pramení z biologické podstaty tvorby lidských vajíček a spermií. Zvýšení maximálního věku pro úhradu cyklů IVF předseda Výboru sekce asistované reprodukce v dohledné době neočekává.
Jako dobře nastavený jej vidí Miloš Černý z IVF Gennet. „Bohužel úspěšnost s vlastními oocyty po čtyřicítce výrazně klesá, a to řada žen neví. To, že by se věková hranice dále posunula, by u části pacientů vedlo k zdánlivému uklidnění a dalšímu odkládání těhotenství. Důležitější je prevence – osvěta, že těhotenství není vhodné odkládat do vyššího věku,“ myslí si.
Jan Lacheta z Centra reprodukční medicíny ISCARE naopak hranici 39, respektive 40 let, pro hrazení terapie považuje za zastaralou. „V dnešní době se mateřství stále častěji odkládá na pozdější věk kvůli kariéře, ekonomické situaci nebo dalším osobním okolnostem. Medicína v oblasti asistované reprodukce udělala velké pokroky, které umožňují úspěšné početí i u žen starších 40 let,“ říká a dodává, že dlouho diskutované navýšení věkové hranice na 42 let by lépe reflektovalo současnou společenskou realitu a poskytlo větší podporu ženám, které se rozhodnou stát matkami později.